ECLI:CZ:US:2012:4.US.3403.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3403/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Z. O., zastoupeného JUDr. Michalem Hruškou, advokátem AK Poprach & Poprachová & Hruška, Trutnov, Svatojanské nám. 47, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 č. j. 21 Cdo 2724/2011-147, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 2011 č. j. 20 Co 533/2010-99 a proti usnesení Okresního soudu v Náchodě č. j. 10 C 37/2010-79 ze dne 5.10. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. 9. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, stěžovatel brojil žalobou pro zmatečnost proti rozhodnutím o zřízení věcného břemene podle ust. §151o odst. 3 občanského zákoníku. Namítá, že o zřízení věcného břemene nemá pravomoc rozhodovat soud [jde tedy podle stěžovatele o zmatečnostní důvod podle §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a že v řízení o zřízení věcného břemene neměla být žalobkyně (v řízení o žalobě pro zmatečnost žalovaná, v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) účastníkem řízení [jde tedy podle stěžovatele o zmatečnostní důvod podle §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Pravomoc soudů totiž není podle stěžovatele dána, protože kýžená cesta ke stavbě podléhá výlučně stavebnímu zákonu. Vedlejší účastnice dále podle stěžovatele neměla být způsobilá být účastníkem řízení, protože podle stěžovatele není vlastníkem dotčených nemovitostí.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávaném případě přitom nic takového neshledal.
K věci samé pak Ústavní soud dodává - nad rámec výkladu, s nímž se Ústavní soud po prostudování ústavní stížností napadených rozhodnutí zcela ztotožňuje - že stěžovatelovo pojetí pravomoci soudů a způsobilosti být účastníkem řízení (nahlíženo právě charakteristikami zmatečnostní žaloby) není správné také proto, že žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem nemířícím například proti nedostatečným skutkovým zjištěním, ale proti závažným procesním pochybením. Naopak stěžovatel - kdy i z jeho argumentace v ústavní stížnosti to lze dovodit - se žalobou pro zmatečnost pokouší zpochybnit například otázku, kdo je vlastníkem jaké nemovitosti atp. Takto ovšem zmatečnostní důvody uplatňovat a aplikovat skutečně nelze.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu