ECLI:CZ:US:2012:4.US.341.12.1
sp. zn. IV. ÚS 341/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky R. Š., zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, Havířov-Šumbark, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 561/2011-99 ze dne 9. 12. 2011 a výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 EC 135/2010-79 ze dne 6. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 31. 1. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 12. 3. 2012, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") č. j. 10 EC 135/2010-79 ze dne 6. 10. 2011 bylo z důvodu zpětvzetí návrhu zastaveno řízení o žalobě o zaplacení částky 52.711,69 Kč s příslušenstvím, kterou proti stěžovatelce podala obchodní společnosti BRE Bank S.A. (dále jen "vedlejší účastnice"). Obvodní soud současně výrokem III. usnesení zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení ve výši 21.604,- Kč, když dovodil, že to byla právě ona, kdo zastavení řízení procesně zavinil. Obvodní soud konstatoval, že stěžovatelka po podání žaloby požadovanou částku uhradila, z čehož plyne, že žaloba byla podána důvodně. Stěžovatelka následně podala proti výroku o nákladech řízení odvolání, nicméně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 35 Co 561/2011-99 ze dne 9. 12. 2011 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost uhradit náklady odvolacího řízení.
Posledně uvedené rozhodnutí městského soudu, jakož i výrok III. usnesení obvodního soudu, napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, v níž namítala, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka v tom, že nebyla obecnými soudy poučena o možnosti žádat o ustanovení zástupce dle §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka měla za to, že ustanovený zástupce by jí pomohl mnohem lépe posoudit důvodnost žaloby a mohl by jí upozornit na námitky, na nichž mohla založit svou procesní obranu. Stěžovatelka by mohla v takovém případě konkrétně namítat, že ve věci nerozhodoval místně příslušný soud, že v době podání žaloby bylo z dlužné částky uhrazeno více než uváděla vedlejší účastnice nebo že příslušenství požadované vedlejší účastnicí nebylo v souladu se zákonem. Pokud by se obecné soudy s námitkou nezákonnosti požadovaného příslušenství ztotožnily, postupovaly by při určení výše nákladů řízení dle §142 odst. 2 občanského soudního řádu a částka hrazená stěžovatelkou by byla nižší. Stěžovatelka by rovněž, pokud by byla v řízení zastoupena, mohla rozporovat platnost odstoupení od smlouvy ze strany vedlejší účastnice, což by v případě úspěchu znamenalo zamítnutí žaloby a nákladový výrok by pak byl přesně opačný. V případě neúspěchu by pak stěžovatelka mohla požádat, aby bylo aplikováno ustanovení §150 občanského soudního řádu. Skutečnost, že se stěžovatelce právního zastoupení nedostalo, vedla k tomu, že uhradila částku, kterou jí vedlejší účastnice k telefonickému dotazu sdělila. Vedlejší účastnice přitom stěžovatelku ani neinformovala o tom, na co byly veškeré platby započítány. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení městského soudu č. j. 35 Co 561/2011-99 ze dne 9. 12. 2011 a výrok III. usnesení obvodního soudu č. j. 10 EC 135/2010-79 ze dne 6. 10. 2011 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v této věci nejednalo.
Předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti byl toliko výrok o nákladech řízení před obecnými soudy, tedy problematika, o níž Ústavní soud ustáleně judikuje, že není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). V nyní projednávané věci však žádná skutečnost, která by měla ústavněprávní relevanci, zjištěna nebyla.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nerozporovala závěry, o něž obecné soudy napadený výrok o náhradě nákladů opřely; v tomto ohledu jim ostatně skutečně nebylo možno nic vytknout, neboť postupovaly zcela v souladu s ustanovením §146 odst. 2 občanského soudního řádu a na odůvodnění jejich rozhodnutí je možno v tomto ohledu v plném rozsahu odkázat. Jádrem ústavní stížnosti byla námitka, že absence poučení o možnosti požádat o ustanovení právního zástupce, resp. skutečnost, že stěžovatelce takový zástupce nebyl ustanoven, zapříčinila pro ni nepříznivý výsledek sporu. Ústavní soud v souvislosti s touto námitkou jednak odkazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž dovodil, že poučovací povinnost soudu ve vztahu k §30 občanského soudního řádu není absolutní a nedostatek tohoto poučení nutně nezakládá porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 707/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 137, str. 195 a násl., nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2237/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz), a dále zdůrazňuje, že v nyní projednávané věci určila výsledek řízení před obecnými soudy sama stěžovatelka, která dobrovolně splnila, co po ní vedlejší účastnice požadovala. Jednou ze základních zásad, na nichž je vystavěno soukromé právo, je zásada autonomie vůle; se svobodou, kterou soukromé právo jejím prostřednictvím jednotlivci poskytuje, je však nerozlučně spjata i odpovědnost za ochranu svých práv, vyjádřená zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo). Jestliže se stěžovatelka sama o své vůli rozhodla předmětnou částku uhradit, čímž na další ochranu svých práv v podstatě rezignovala, pak se právě tato její vůle ve sporu nepokračovat a nikoliv skutečnost, že neměla právního zástupce, stala bezprostřední příčinou jejího "neúspěchu" v soudním řízení, jehož výsledek by jinak nebylo možno s jistotou předjímat, neboť například k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží soud z úřední povinnosti (ex officio). Ústavní soud tedy neshledal předmětnou námitku stěžovatelky důvodnou, neboť jí namítané pochybení soudu se nenacházelo ve vztahu bezprostřední příčinné souvislosti s tvrzeným následkem.
Ústavní soud rovněž podotýká, že výsledek řízení před obecnými soudy je již v současné době jednoznačně určen, neboť výrok o zastavení řízení nebyl odvoláním ani následnou ústavní stížností napaden. Ani případná kasace výroku o nákladech řízení nálezem Ústavního soudu by proto nemohla přivodit stav pro stěžovatelku příznivější, neboť námitky, které příkladmo uváděla v ústavní stížnosti, by již stejně nemohly být zohledněny. Obecné soudy by byly opět nuceny postupovat dle §146 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž aplikace ustanovení §150 téhož předpisu by byla de facto vyloučena, neboť i kdyby bylo možno dovodit pochybení obecných soudů ve vztahu k poučovací povinnosti, toto by nebylo možno zhojit za cenu sankcionování vedlejší účastnice v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení. Lze toliko uzavřít, že domnívá-li se stěžovatelka, že plnila vedlejší účastnici více, než jí náleželo, může se domáhat navrácení těchto prostředků cestou žaloby na vydání bezdůvodného obohacení.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu