ECLI:CZ:US:2012:4.US.3440.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3440/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Odborového svazu pracovníků obchodu, občanského sdružení se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012 čj. 28 Cdo 3909/2011-145, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011 čj. 70 Co 186/2011-109 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 11. 2010 čj. 18 C 26/2009-72 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. 9. 2012 se Odborový svaz pracovníků obchodu, občanské sdružení se sídlem v Praze (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel"), domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení, že rozhodnutí valné hromady je neplatné.
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu vyplývají následující skutečnosti.
Dne 26. 11. 2010 Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu na určení, že rozhodnutí valné hromady Majetkové, správní a delimitační unie odborových svazů, občanského sdružení se sídlem v Praze (dále jen "žalovaný" případně "vedlejší účastník"), kterým se schvaluje delimitace finančních prostředků členům žalovaného z majetku žalovaného za rok 2008 v celkové výši 60 000 000 Kč přijaté na valné hromadě žalovaného dne 19. 12. 2008, není v souladu se zákonem a statutem žalovaného (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 2. 6. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 26. 11. 2010 ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení co do výše nákladů změnil, jinak i v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zopakoval důkaz usnesením č. 2 valné hromady žalovaného ze dne 20. 6. 2008, který sice nalézací soud provedl, neučinil z něho však žádná skutková zjištění. Z tohoto usnesení vyplývalo, že valná hromada žalovaného dne 20. 6. 2008 schválila změnu ideálního podílu členů žalovaného k 20. 6. 2008 mj. tak, že ideální podíl žalobce (tzv. klíč k delimitaci) činí 10,062 %; pokud byla žalobci za rok 2008 žalovaným zaplacena částka 6 037 262,96 Kč, bylo postupováno v souladu s tímto tzv. klíčem. Podle odvolacího soudu žalobce nijak nebrojil proti celkové výši finančních prostředků určených k delimitaci za rok 2008, ale napadl pouze stanovení svého ideálního podílu; v takovém případě však měl napadnout žalobou rozhodnutí valné hromady žalovaného ze dne 20. 6. 2008 a nikoli její rozhodnutí ze dne 19. 12. 2008. Při jednání před nalézacím soudem dne 22. 10. 2010 zástupce žalobce potvrdil, že rozhodnutí valné hromady ze dne 20. 6. 2008 nebylo příslušnou žalobou napadeno; rozhodnutím valné hromady žalovaného ze dne 19. 12. 2008 tedy nebylo porušeno žádné právo žalobce vyplývající ze zákona nebo statutu žalovaného.
Dne 13. 6. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 6. 2011 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
Dne 28. 7. 2010 Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 1645/10 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatele směřující proti rozhodnutím nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu (z roku 2008, resp. 2009 a 2011) vydaným v podobném řízení jako nyní napadená rozhodnutí a mezi stejnými účastníky, tehdy v řízení o žalobě na určení, že rozhodnutí valné hromady žalovaného ze dne 14. 12. 2007, kterým se schvaluje delimitace finančních prostředků odborovým svazům z majetku žalovaného za rok 2007 v celkové výši 60 000 000 Kč, přijaté na valné hromadě žalovaného jako usnesení č. 5, nebylo v souladu se zákonem a statutem žalovaného.
III.
V části II. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu vlastnického práva zakotvené v čl. 11 Listiny a právo svobodně se sdružovat dle čl. 20 Listiny; soudy rezignovaly na své poslání poskytnout ochranu základním právům dle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
V části III. stěžovatel dovolacímu soudu vytkl, že se dostatečně nevypořádal s otázkou předloženou mu k posouzení v dovolání, čímž nedodržel stanovený postup a porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. V částech IV. až VI. stěžovatel polemizoval s právními názory dovolacího soudu.
V části VII. stěžovatel mj. poukázal na usnesení dovolacího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3910/2009 a uvedl, že za celou dobu od roku 1998 do roku 2009 se nemohl domoci toho, aby se soudy meritorně zabývaly otázkou jeho řádného majetkového vypořádání, byť se řídil návodem, jako toho dosáhnout, obsaženým v pravomocném rozhodnutí odvolacího soudu. "Posuzování správnosti majetkového vypořádání stěžovatele ze strany obecných soudů pouze z hlediska toho, zda odpovídá ideálnímu podílu vykazovanému mu vedlejším účastníkem, jako na rozhodující právní skutečnost, pro kterou jsou stěžovatelovy žaloby zamítány, aniž je správnost vykazovaných podílů meritorně zkoumána z hlediska jejich souladu s právní zásadou pacta sunt servanda ...," je dle stěžovatele typickým případem, kdy za použití sofistikované argumentace obecné soudy odůvodňují zřejmé nespravedlnosti, tedy případem přepjatého formalismu, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatel má proto za to, že tímto postupem, jenž postrádá náležité šetření základního práva stěžovatele na ochranu jeho vlastnického práva zakotvené v čl. 11 Listiny, zasáhly obecné soudy do tohoto ústavou zaručeného práva stěžovatele a že současně zasáhly do jeho práva svobodně se sdružovat podle čl. 20 Listiny."
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že (jak bylo již výše uvedeno) se již dříve zabýval skutkově i právně téměř totožnou ústavní stížností zahrnující stejné účastníky a vedlejšího účastníka, v níž stěžovatel brojil proti obsahově totožným rozhodnutím nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu, jako nyní projednávaná Ústavní soud stížnost.
Jelikož z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nezjistil žádné nové relevantní skutečnosti odůvodňující odlišné posouzení, nezbývá mu, než aby i v tomto případě - mj. s poukazem na výše citované odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 2. 6. 2011 - konstatoval zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti, a to ze stejných důvodů, jež uvedl v odůvodnění svého výše již citovaného usnesení ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1645/10, které je stěžovateli jako účastníku tohoto řízení dostatečně známo a na které Ústavní soud nyní odkazuje.
Stejně tak Ústavní soud nepovažoval za nutné znovu opakovat své závěry uvedené mj. v usneseních ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 2438/09 a ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2437/09, neboť i tato usnesení jsou stěžovateli jakožto účastníku řízení vedoucích k jejich vydání známa.
Z vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu