ECLI:CZ:US:2012:4.US.3453.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3453/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele J. Č., zastoupeného JUDr. Janem Sukem, advokátem, Advokátní kancelář Mikš a Suk, se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20.6.2012, č.j. 30Co 263/2012-328 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 20.2.2012, č.j. 3C 335/2005-294, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. 9. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), zejména pak jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovateli (jako starožitníkovi) přitom byla ústavní stížností napadenými rozhodnutími stanovena povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) částku 32.000,- Kč s příslušenstvím. Mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla uzavřena smlouva o obstarání prodeje věci. Soudy vyšly z toho, že stěžovatel měl obstarat prodej skleníku a skříně za 18.000,- Kč a 85.000,- Kč s tím, že po odečtení stěžovatelovy odměny mělo být vedlejší účastnici vyplaceno 72.000,- Kč. I přesto, že podle dohody neměl stěžovatel cenu nábytku pro nedostatek zájmu postupně snižovat a nábytek měl vedlejší účastnici vrátit, neučinil tak a pro nábytek podle svého tvrzení nakonec obstaral prodej za částku 48.000,- Kč, z čehož vedlejší účastnici náleželo 40.000,- Kč, které jí také v průběhu soudního řízení vyplatil. Soudy tedy uložily stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici rozdíl mezi původní částkou, která jí měla být vyplacena, a obnosem skutečně obdrženým, a to z titulu bezdůvodného obohacení.
Stěžovatel pak v řízení před obecnými soudy tvrdil (což je také těžiště argumentace obsažené v ústavní stížnosti), že soudy vycházely z nesprávné hodnoty nábytku, soudem stanovení znalci neměli dostatek podkladů k určení ceny (nábytek viděli pouze na fotografiích), nábytek byl podle stěžovatele poškozený - s těmito námitkami se ovšem podle tvrzení stěžovatele soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutí vůbec nevypořádaly.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávaném případě přitom nic takového neshledal.
Ke stěžovatelově argumentaci pak Ústavní soud doplňuje, že i přes relativně stručné odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí (což je způsobeno tím, že soudy danou věc projednávaly opakovaně) je zřejmé, že hodnota věcí, z níž soudy vycházely, odpovídala jejich stavu. V řízení byly k dispozici dva znalecké posudky i výpověď znalkyně (první znalec během řízení zemřel). Znalkyně vysvětlila, na základě jakých umělecko-historických znaků cenu i stáří nábytku stanovila, když její závěry odpovídaly i původní smlouvě o obstarání prodeje věci uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, takže o vlastnostech nábytku nebyly pochybnosti, byť znalci skutečně nemohli nábytek reálně prozkoumat.
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu