ECLI:CZ:US:2012:4.US.3455.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3455/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. D., právně zastoupeného Mgr. Karlem Němcem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Mezi Školami 2325, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2012, sp. zn. 45 T 23/2008, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byl zkrácen ve svých právech zakotvených v čl. 10, 90 a 95 odstavci 1 Ústavy České republiky, v čl. 4 odstavci 4, v čl. 7 odstavci 1, v čl. 10 odstavci 2, v čl. 36 odstavcích 1 a 2, v čl. 38 odstavci 2 a v čl. 40 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 1 a v čl. 6 odstavcích 1, 2 a 3 písmena b) a d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 14 odstavci 3 písmenech b) a e) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Napadeným usnesením rozhodl Městský soud v Praze podle §327 odstavce 3 trestního řádu, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody v trvání 6 let, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. prosince 2008, sp. zn. 45 T 23/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. 6 To 17/2009.
Stěžovatel ve svém podání popsal okolnosti, za nichž bylo rozhodnutím ministryně spravedlnosti upuštěno od jeho výkonu trestu odnětí svobody z důvodu vydání do cizího státu. Poté, co byl v zemi, kam byl vydán, zproštěn obžaloby a navrátil se do České republiky, rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením o výkonu zbytku trestu. Stěžovatel má za to, že soud v jeho případě pochybil, neboť rozhodnul nad rámec ministerského rozhodnutí. Napadené rozhodnutí pak Městský soud v Praze vydal v neveřejném zasedání, ačkoliv stěžovatel byl k dispozici. Byl tak zkrácen ve svých právech na obhajobu, na účast na jednání, přičemž napadené rozhodnutí není možno nechat přezkoumat řádným opravným prostředkem a napadené usnesení doposud nebylo přeloženo do rodného jazyku stěžovatele.
Dále v ústavní stížnosti zmiňoval okolnosti týkající se odsouzení v předchozím řízení ve věci samé, v němž rovněž mělo dojít k zásahu do jeho základních práv. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení a následně toto usnesení zrušil, přičemž současně požádal o přednostní projednání svojí věci.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z ústavní stížnosti i z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že stěžovatel byl odsouzen citovaným rozsudkem, který nabyl právní moci dne 28. dubna 2009 pro trestný čin podvodu dle §250 odstavců 1 a 4 trestního zákona. S ohledem na trestní stíhání stěžovatele v Ruské federaci vydala ministryně spravedlnosti dne 12. ledna 2010 rozhodnutí č.j. 79/2008-MOT-T/80, ve kterém podle §327 odstavce 1 trestního řádu, upustila od výkonu trestu stěžovatele s ohledem na jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruska, k němuž došlo dne 29. ledna 2010. Stěžovatel byl rozsudkem Centrálního obvodního soudu města Omsk ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 1-16/2011, zproštěn obžaloby s konečnou platností, a bylo rozhodnuto i o právu stěžovatele na vyplacení majetkové a morální újmy. Rozsudek nabyl právní moci dne 14. července 2011. Stěžovatel se dne 18. srpna 2011 vrátil do České republiky, kde má rodinu a zázemí, a povolen trvalý pobyt (průkaz vystaven dne 19. září 2011). Poté, co stěžovatel sám nahlédl do spisu Městského soudu v Praze ve svojí trestní věci, vydal tento soud napadené usnesení.
Podle čl. 2 odstavce 3 Ústavy České republiky, respektive dle čl. 2 odstavce 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v zákonem stanovených případech a mezích a to jen způsobem, který stanoví zákon. V projednávaném případě se jednalo o trestní řád, který byl pro rozhodování Městského soudu v Praze určující. Zákon ve svém ustanovení §327 odstavce 1 trestního řádu uvádí: "Ministr spravedlnosti může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vydán do cizího státu nebo předán jinému členskému státu Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu.". Odstavec 3 pak navazuje: "Nedojde-li k vydání odsouzeného do cizího státu, k jeho předání podle odstavce 1 nebo k vyhoštění podle odstavce 2, anebo vrátí-li se v těchto případech vydaný, předaný nebo vyhoštěný, rozhodne soud, že se trest odnětí svobody nebo jeho zbytek vykoná.". Za daného stavu nebylo v pravomoci Městského soudu v Praze rozhodnout jinak, než jak mu zákon ukládá, neboť po návratu stěžovatele neexistoval žádný zákonný důvod, pro který by neměl ve výkonu trestu pokračovat.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem Městského soudu v Praze v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jeho námitky jsou založeny výhradně na nesouhlasu s rozhodnutím soudu o výkonu zbytku trestu. Námitky jsou pochopitelné, leč nedůvodné. Městský soud v Praze rozhodl na základě jasného ustanovení zákona, přičemž v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzené pochybení soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu