ECLI:CZ:US:2012:4.US.3490.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3490/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Tessile ditta services, a. s., se sídlem v Brně, Vinohrady 794/45, zastoupené Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem, AK se sídlem totožným se sídlem stěžovatelky, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2011 čj. 37 EC 2280/2009-44 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu osobně dne 21. 11. 2011 se Tessile ditta services, a. s., se sídlem v Brně (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil výrok III. (o náhradě nákladů řízení) v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") vydaného v řízení o zaplacení 968 Kč, a věc mu vrátil k novému projednání.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně je společností zapsanou do obchodního rejstříku (původně pod jiným jménem) dne 24. února 2009. Předmětem činnosti je podle údajů obchodního rejstříku dostupného na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona.
Dne 22. 8. 2011 nalézací soud rozsudkem zastavil řízení ohledně částky 18 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalované I. A. uložil povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě částku 950 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč k rukám advokáta Mgr. Romana Ambrože (výrok III.).
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že napadeným rozhodnutím nalézacího soudu bylo porušeno základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), základní právo na právní pomoc zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny, zásada zákonnosti dle čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny a princip rovnosti a zákazu diskriminace dle čl. 3 odst. 1 Listiny; nalézací soud dále porušil zejména ustanovení §137 odst. 1 o. s. .ř.
Stěžovatelka se neztotožnila s opačným názorem nalézacího soudu a tvrdila, že odměna za zastupování advokátem (notářem, patentovým zástupcem) je podle ustáleného právního názoru, právní literatury i ustálené judikatury sama o sobě vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva; poukázala na nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 a ze dne 21. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3191/10, vztahující se na subjekty veřejného práva, a uvedla, že analogický postup nalézacího soudu ve vztahu k osobám soukromého práva byl nezákonný a protiústavní. Dále polemizovala s právními názory nalézacího soudu k aplikaci základního práva na právní pomoc a účelnosti nákladů vynaložených na právní pomoc advokáta.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Tato tvrzení Ústavní soud shledal prima facie zjevně neopodstatněnými, neboť již ze samotné skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti je rozsudek nalézacího soudu, tj. rozhodnutí ve věci, jímž bylo navíc stěžovatelce zcela vyhověno, nutno dovodit, že soudní ochrana jí nebyla odepřena a k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny nemohlo dojít; v řízení vedoucímu k vydání napadeného rozhodnutí byla stěžovatelka zastoupena advokátem, a proto také nemůže důvodně ani tvrdit, že bylo porušeno její právo na právní pomoc.
Ústavní soud proto ústavní stížnost dále posuzoval jen z hlediska tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces (v užším pojetí) při rozhodování o nákladech řízení, zakotveného v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Podstatou této části ústavní stížnosti, jejímž obsahem byla namísto relevantní ústavněprávní či lidskoprávní argumentace pouhá polemika s výkladem a aplikací zákonných ustanovení o náhradě nákladů civilního řízení, zejm. ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. nalézacím soudem, bylo tvrzení, že napadené rozhodnutí bylo projevem extrémní libovůle při aplikaci zákonných ustanovení a rozporné s principem rovnosti, neboť odměna za zastupování advokátem je sama o sobě vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Základní právo na spravedlivý proces a pravidlo "de minimis" ve vztahu k náhradově nákladovým výrokům - obecné principy
Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že při rozhodování o ústavních stížnostech aplikuje pravidlo "de minimis"; jinak řečeno odmítá se zabývat "maličkostmi", tj. věcně projednávat "ústavní stížnosti bagatelní povahy".
Kritéria "de minimis" Ústavní soud dosud vyčerpávajícím (taxativním) způsobem nedefinoval s ohledem na různorodost a četnost těchto kritérií či pohledů na význam ústavní stížnosti.
Z judikatury Ústavního soudu (představované mj. usnesením ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2777/11 a tam uvedenou řadou dalších rozhodnutí, všechna - stejně jako usnesení dále uvedená - dostupná na http://nalus.usoud.cz) plyne, že jedním z důvodů pro závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je skutečnost, že proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí zákon nepřipouští s ohledem na nízkou výši peněžitého plnění řádný resp. mimořádný opravný prostředek (srov. např. §202 odst. 2 o. s. ř. o nepřípustnosti odvolání a §237 odst. 2 o. s. ř. o nepřípustnosti dovolání). Toto kritérium nemůže být absolutní, neboť "levný spor" nemusí být vždy z hlediska základních lidských práv nevýznamný. Jak plyne z rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1321/10 "posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv."
Na malý význam ústavní stížnosti jako důvod zjevné neopodstatněnosti také Ústavní soud usuzoval již ze samotné skutečnosti, že její podstatou byl spor o náhradu nákladů řízení (srov. např. usnesení ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3409/10 a v něm citovaná rozhodnutí).
V jiných případech (srov. usnesení ze dne 8. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 2274/11, ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 53/11, ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 1045/10, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09) byla ústavní stížnost dokonce odmítnuta soudcem zpravodajem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným s odůvodněním, že bagatelní pohledávky nepožívají ústavněprávní ochrany.
V usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 Ústavní soud konstatoval, že "[j]iž ve své dřívější rozhodovací praxi dal ... najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98)."
Aplikace obecných principů "de minimis" na projednávaný případ
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížnost proti náhradově nákladovému výroku rozsudku nalézacího soudu by bylo možno posoudit - v návaznosti na hodnotu předmětu sporu - jako splňující kritéria de minimis a tudíž bez dalšího za zjevně neopodstatněnou. Protože se však jedná o jednu z řady podobných ústavních stížností, lze mít za účelné, aby stěžovaný výrok byl podroben ústavnímu přezkumu z hlediska opodstatněnosti tvrzení o porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces při rozhodování o nákladech řízení.
Základní právo na spravedlivý proces a náklady řízení - obecné principy
Ústavní soud úvodem připomíná, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a násl. hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy (v jeho tzv. civilní větvi), jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a neznamená záruku žádného materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků), tudíž ani práva na náhradu nákladů právního zastoupení. Jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo, tj. poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či práva vyplývající z "obyčejného" zákona (srov. rozhodnutí Evropského soudu ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E; dostupné na adrese http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).
Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřující proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů lze - kromě již uvedené judikatury - poukázat na názor vyslovený ve výše citovaném usnesení ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3409/10), dle něhož "Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko ... , že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.
Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta zástupce některého z účastníků řízení - a určování její výše, značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; krom toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení (výši odměny advokáta), bylo rozhodováno v bagatelním sporu, přičemž shodný přívlastek platí i pro výši vzniklých nákladů řízení.
Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, nověji pak usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10 a dalších rozhodnutích, dostupných v databázi NALUS), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt."
Aplikace obecných principů spravedlivého procesu na věc stěžovatelky
Stěžovatelka v ústavní stížnosti mj. tvrdila, že odměna za zastupování advokátem je sama o sobě vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech občanskoprávního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovaly obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení včetně posouzení jejich účelnosti úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
Zákonné principy obsažené v ustanoveních §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a dále v ustanovení §150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí (srov. nález IV. ÚS 221/04, Sb. n. u., sv. 39, str. 111; usnesení II. ÚS 563/01, Sb. n. u., sv. 30, str. 519).
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že postup nalézacího soudu vedoucí k vydání ústavní stížností napadeného náhradově nákladového výroku nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Nalézací soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že žalobkyní vynaložené náklady na právní zastoupení advokátem nebyly ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. potřebné k účelnému uplatňování práva a toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnil v souladu s požadavky spravedlivého procesu. Tyto požadavky lze vztáhnout i na rozhodování o nákladech řízení, přičemž z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (a není-li tomu tak, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž se právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování ocitají mimo rámec čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy - srov. např. nález III. ÚS 271/96, Sb. n. u. sv. č. 7, str. 153; nález III. ÚS 170/99, Sb. n. u sv. č. 18, str. 339, nález IV. ÚS 1007/07, dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud je toho názoru, že předpoklady spravedlivého procesu ve vztahu k odůvodňování soudního rozhodnutí ústavní stížností napadené rozhodnutí (resp. jeho část) bezezbytku splňuje. Jinak řečeno, svůj závěr, že náklady právního zastoupení ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, nalézací soud v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí ústavně relevantně odůvodnil, a proto jej nelze označit za "svévolný".
Tvrzení stěžovatelky, že odměna za zastupování advokátem v civilním řízení před obecnými soudy je sama o sobě vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva, Ústavní soud neakceptoval jako - obecně i ve vztahu k požadavkům ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. - nesprávné v případech (jimiž je i causa stěžovatelkou Ústavnímu soudu předložená), kdy obecný soud svůj náhled na nevhodnost aplikace tohoto principu jen jednoduchým právem založeného řádně odůvodní.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu