ECLI:CZ:US:2012:4.US.3490.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3490/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. H., zastoupené Mgr. Petrem Faltusem, advokátem, AK se sídlem Doudlebská 1046/8, 140 00 Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012 č. j. 30 Co 466/2011-464, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze vydaného v řízení o zvýšení výživného pro její nezletilé děti, S. a L. Stěžovatelka nevyloučila, že napadeným rozhodnutím mohlo dojít i k zásahu do práv nezletilých dětí zaručených v čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1, 2 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka zejména nesouhlasila se způsobem, jakým krajský soud posoudil změnu poměrů na straně otce nezletilých dětí T. H., a v tomto směru podrobněji argumentovala.
Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 16. 8. 2011 č. j. 30 P 133/2011-252 rozhodl, že s účinností od 1. 5. 2010 je otec povinen přispívat na výživu nezletilých dětí částkou 10 000 Kč měsíčně pro každé z nich a v soudem stanovené lhůtě zaplatit dlužné výživné v soudem stanovené výši. K odvolání obou rodičů Krajský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že výživné na každé dítě snížil na částku 7 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 11. 2010, výrok o dlužném výživném vypustil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění rozsudku soud vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění o změně poměrů na straně otce i matky a jaké právní závěry z těchto zjištění vyvodil.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Jádrem stěžovatelčiny argumentace opírající se o čl. 36 odst. 1 Listiny byla její kritika zaměřená na dokazování a zjišťování skutkového stavu týkající se majetkových poměrů otce. Ústavní soud však dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47 (52-53)]. Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejvýraznější excesy.
Po přezkoumání napadeného rozsudku v rozsahu, jak jej stěžovatelka vymezila svojí ústavně právní argumentací, Ústavní soud pochybení takového charakteru, které by vyžadovalo jeho zásah, neshledal. Krajský soud v Praze posoudil, v jaké míře došlo ke změně poměrů ve srovnání s dobou, kdy bylo výživné naposledy upraveno, a zabýval se stávajícími poměry na straně obou rodičů i dětí. Závěr o zásadní změně poměrů na straně matky od 1. 11. 2010 přiměřeným způsobem odůvodnil, stejně postupoval při hodnocení příjmové potenciality otce s přihlédnutím k tomu, že otec nezletilých dětí se bez vážného důvodu vzdal majetkového prospěchu v souvislosti s dědictvím po svém otci R. H.; změnu poměrů na straně dětí soud neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku tedy bylo možné identifikovat rámec, ve kterém se volná úvaha krajského soudu při interpretaci aplikovaných kogentních norem zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, zejména pojmu "změna poměrů", pohybovala.
Pod maximu práva na spravedlivý proces dále spadá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Ústavní soud ani v tomto směru neshledal pochybení, jež by vyžadovalo jeho zásah, a připomíná, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecným soudem znovu, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (46)].
Ústavní soud nepovažoval za opodstatněný ani poukaz stěžovatelky na možné dotčení práv nezletilých dětí, neboť neshledal, že by Krajský soud v Praze v napadeném rozsudku jakkoliv popřel či vyvrátil zásady formulované v článku 32 odst. 4 Listiny či čl. 3 odst. 1, článku 18 odst. 1 a článku 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu