ECLI:CZ:US:2012:4.US.3491.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3491/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky CHLUP, s. r. o., se sídlem Kolbenova 305/40, Praha 9, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 330/2012-136 ze dne 26. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 23 Cdo 330/2012-136 ze dne 26. 6. 2012.
Ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 22 Cm 163/2008, který si Ústavní soud vyžádal za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že obchodní společnost Schwarzmüller, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), podala u městského soudu dne 10. 6. 2008 proti stěžovatelce žalobu o zaplacení částky 1.065.680,- Kč, resp. po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 2. 10. 2008 částky 1.046.680,- Kč. Vedlejší účastnice opírala svou žalobu o tvrzení, že si u ní stěžovatelka objednala osm kusů třínápravových návěsů Schwarzmüller s ocelovou segmentovou korbou, každý v ceně 971.400,- Kč, což bylo stvrzeno písemným potvrzením objednávky č. 2007598 ze dne 27. 9. 2007, jejíž součástí byly i Všeobecné obchodní podmínky vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice se zavázala dodat jednotlivé návěsy postupně, a to od druhé poloviny února do dubna 2008. Jelikož stěžovatelka žádný z návěsů nepřevzala ani nezaplatila, vedlejší účastnice dle čl. 8 odst. 2 Všeobecných obchodních podmínek od smlouvy odstoupila a uplatnila nárok na smluvní pokutu ve výši 1.046.680,- Kč, představující 15 % z celkové dohodnuté ceny s odečtením zaplacené zálohy ve výši 119.000,- Kč. Městský soud rozsudkem č. j. 22 Cm 163/2008-50 ze dne 27. 5. 2010 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 785.010,- Kč (výrok I.), co do částky 261.670,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a zavázal stěžovatelku uhradit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 116.097,- Kč (výrok III.). K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 2 Cmo 250/2010-110 ze dne 15. 9. 2011 výrok I. rozsudku okresního soudu potvrdil a výrok II. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 261.670,- Kč. Současně uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 116.097,20 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 82.740,40 Kč a opravil záhlaví rozsudku městského soudu tak, že se vypouští slovo "s příslušenstvím". Stěžovatelka následně podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej rozsudkem č. j. 23 Cdo 330/2012-136 ze dne 26. 6. 2012, v části směřující proti měnícímu výroku rozsudku vrchního soudu, zamítl a ve zbývajícím rozsahu jej odmítl z důvodu nenaplnění podmínek přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a uložil stěžovatelce uhradit náklady dovolacího řízení ve výši 21.096,- Kč.
Posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka dovolacímu soudu vytýkala, že nesprávně určil okamžik vzniku kupní smlouvy; stěžovatelka byla v dobré víře, že kupní smlouva vznikla již dne 6. 9. 2007 akceptací nabídky a podpisem obchodních podmínek, v nichž byla výše smluvní pokuty stanovena na 10 % kupní ceny. Pokud měla smlouva vzniknout až dne 27. 9. 2007, pak šlo o úkon učiněný v omylu, neboť stěžovatelka byla přesvědčena, že smlouva již byla uzavřena a předpokládala, že součástí smlouvy jsou tytéž Všeobecné obchodní podmínky, které již předtím podepsala. Je pravděpodobné, že o tomto omylu musela vedlejší účastnice vědět, resp. že jej sama vyvolala, když zaměnila původně odsouhlasené obchodní podmínky za nové, v nichž byla smluvní pokuta navýšena na 15 %. Stěžovatelka z těchto důvodů namítala neplatnost kupní smlouvy, nicméně dovolací soud se její argumentací nezabýval a zkoumal pouze otázku, které obchodní podmínky se staly součástí smlouvy. Závěr Nejvyššího soudu, že jediné obchodní podmínky odsouhlasené oběma stranami byly ty, které obsahovaly smluvní pokutu ve výši 15 %, se nacházel v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť obě strany vyjádřily souhlas již s Všeobecnými obchodními podmínkami předloženými dne 6. 9. 2007 se smluvní pokutou ve výši 10 %. Kromě toho stěžovatelka v řízení před obecnými soudy namítala, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká a odporuje dobrým mravům. Nejvyšší soud vyhodnotil tuto námitku jako nedůvodnou, aniž by však svůj závěr blíže odůvodnil. Stěžovatelka dále již před soudem prvního stupně tvrdila, že od smlouvy s vedlejší účastnicí odstoupila, což prokazovala výpovědí svědka P. H. Městský soud opět nijak nezdůvodnil, proč tomuto svědkovi neuvěřil a proč se přiklonil k výpovědím zaměstnanců vedlejší účastnice; jeho rozhodnutí je proto v tomto směru nepřezkoumatelné. Konečně stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že vzhledem k okolnostem, kdy stěžovatelka jednala v přesvědčení, že právní vztah byl jejím odstoupením od smlouvy skončen, měly obecné soudy využít svého moderačního práva dle §301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na zmíněná pochybení Nejvyššího soudu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů stran platnosti kupní smlouvy a povinnosti hradit smluvní pokutu ve výši požadované vedlejší účastnicí. Stěžovatelka rovněž zpochybnila správnost skutkových zjištění učiněných obecnými soudy, pokud šlo o otázku odstoupení od smlouvy.
K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se argumentací stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k uložení povinnosti uhradit smluvní pokutu ve výši požadované vedlejší účastnicí logicky a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko opakovala námitky uplatněné v předchozím průběhu řízení, s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vypořádaly.
Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu