ECLI:CZ:US:2012:4.US.3515.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3515/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Marií Karasovou, advokátkou, AK se sídlem Úvoz 39, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2012 č. j. 28 Co 6/2011-193 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně vydaného v řízení o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím.
Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel vystupoval v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného, po kterém se žalobkyně, obchodní společnost KUBOSPOL, s. r. o., domáhala zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně se zajímala o koupi konkrétních nemovitostí v Rájci-Jestřebí a předmětnou částku poskytla stěžovateli, podnikajícího v realitách jako realitní kancelář S., na základě dohody uzavřené dne 23. 12. 2003 označené jako "Kvitance na zakoupení nemovitosti". Předmětná suma byla v dohodě označena jako (nevratná) kauce a v čl. IV. bylo stanoveno, za jakých podmínek bude považována za smluvní pokutu. Poté, co kupní smlouva na předmětné nemovitosti nebyla realizována, žalobkyně požadovala vrácení složené peněžní částky zpět. Obecné soudy rozhodovaly ve věci opakovaně, až Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 6. 12. 2010 č. j. 24 C 387/2006-145 tak, že žalobě vyhověl a zavázal žalovaného stěžovatele povinností zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit jí náklady řízení před soudem I. a II. stupně (výrok II. a III.). Krajský soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovateli nevznikl nárok na smluvní pokutu, neboť šlo o ujednání neplatné podle §39 obč. zákoníku, přičemž neplatnost by mohla být založena i z důvodu neurčitosti podle §37 odst. 1 obč. zákoníku. Po připomenutí účelu a funkce smluvní pokuty jako právního prostředku zajištění závazku vyložil, že předmětné ujednání nezakládalo pro žalobkyni žádný vynutitelný závazek k uzavření kupní smlouvy, neboť v dohodě nebylo jasně vyjádřeno, s kým měla být kupní smlouva do stanoveného data uzavřena, zda s majitelem nemovitostí J. S. nebo žalovaným; rozpory ve vyjádřeních účastníků řízení a svědka J. S. stran existence zprostředkovatelské smlouvy se nepodařilo v řízení odstranit. Podle krajského soudu nemohla smluvní pokuta vzniknout bez existence platného hlavního, tedy zajišťovaného závazku, a proto byl žalovaný povinen žalobkyni poskytnutou peněžní sumu vrátit.
V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky soudního řízení a právním úvahám a závěrům Krajského soudu v Brně oponoval. Soudní výklad ustanovení §642 obch. zákoníku označil za účelový a setrval na tvrzení, že zprostředkovatelskou smlouvu, byť s nulovou provizí, uzavřel ústně. Poukázal na obsah plné moci, kterou ho majitel nemovitostí zmocnil, aby je nabízel k prodeji, a argumentoval ve vztahu ke složené kauci jako standardnímu instrumentu, na jejímž základě nemovitosti pro zájemkyni určitou dobu rezervoval. Stěžovatel zdůraznil, že veškerá ujednání byla realizována mezi podnikatelskými subjekty, platnost smlouvy označené jako kvitance nikdo nezpochybnil a ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu k principu autonomii vůle v závazkových vztazích by měl být smluvní akt uzavřený mezi podnikateli považován za neměnný, platný a vykonatelný. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel upozornil, že ve věci rozhodl, a to zcela neodůvodněně, jiný senát, než který rozhodoval v pořadí prvním odvolacím řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost soudních rozhodnutí, neboť procesní postup soudu, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv; to ovšem s výjimkou případů, kdy se obecný soud dopustí skutkového či právního omylu, kterým porušil některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.
Právo činit výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud do rozhodovací činnosti obecných soudů nezasahuje, a to ani v případě porušení běžné zákonnosti; činí tak pouze tehdy, pokud by právní argumentace obecného soudu svévolně a iracionálně vybočila z množiny možných významů zákona či zvolená interpretace právní normy odporovala jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod. V projednávané věci však Ústavní soud pochybení takového charakteru a intenzity neshledal. Rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž bylo řízení ve věci samé završeno, lze považovat za rozhodnutí učiněné v ústavních mezích, neboť je z něho seznatelné, jakými úvahami se odvolací soud při rozhodování řídil, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinil. Odlišný právní názor stěžovatele na výklad právní normy, byť by i byl racionálně akceptovatelný, nezakládá sám o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti a ke kasaci napadeného rozsudku nepostačuje.
Pokud stěžovatel namítl, že v jeho věci neodůvodněně rozhodoval jiný senát Krajského soudu v Brně, než který rozhodoval v pořadí prvém odvolacím řízení (senát 16 Co usnesením sp. zn. 16 Co 24/2008), a z této skutečnosti dovozoval porušení práva na zákonného soudce, Ústavní soud jeho námitce nepřisvědčil. Smyslem práva zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny je zabránit tomu, aby rozhodnutí o právech či povinnostech určité osoby bylo svěřeno ad hoc soudu, který k takovému rozhodování není příslušný, resp. soudci či soudnímu senátu, kterému takové rozhodnutí nenáleží. Jak Ústavní soud ověřil z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2011, který si vyžádal, o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů ve věcech obchodních rozhodovaly tři odvolací senáty - senát 27 Co, senát 28 Co a senát 47 Co; každý z nich v jedné třetině nápadu přidělovaného tak, že senát 27 Co byl určen k vyřízení první věci z každých tří napadlých věcí, senát 28 Co byl určen k vyřízení druhé věci z každých tří napadlých věcí a senát 47 Co byl určen k vyřízení třetí věci z každých tří napadlých věcí.
Zákonným soudcem ve stěžovatelově věci se tak stal ten senát, kterému věc (odvolání v obchodní věci) v závislosti na pořadí nápadu připadla k vyřízení. Dlužno dodat, že zatímco v roce 2008 bylo soudní oddělení 16 Co Krajského soudu v Brně určeno k rozhodování o odvoláních proti rozhodnutím Okresního soudu Brno-venkov, v roce 2011 rozhodovalo o odvoláních proti rozhodnutím Okresního soudu ve Vyškově a vybraným oddělením Městského soudu v Brně. Postup přidělování byl zřejmý z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro příslušný rok (pro běžný rok je rozvrh práce vyvěšený na infodesce soudu v elektronické podobě) a přidělení věci k vyřízení tomu kterému senátu není třeba v rozhodnutí výslovně odůvodňovat, pokud účastník řízení v tomto směru nevznesl v průběhu řízení relevantní námitky. Nic takového stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu