ECLI:CZ:US:2012:4.US.3566.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3566/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele J. Ch., zastoupeného Mgr. Petrou Komárovou, advokátkou se sídlem nám. T. G. Masaryka 11, Prostějov, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 58/2012-154 ze dne 12. 6. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 0 Nc 1117/2011-122 ze dne 11. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 Nc 1117/2011, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem okresního soudu č. j. 0 Nc 1117/2011-122 ze dne 11. 11. 2011 byl J. Ch., syn stěžovatele, svěřen pro dobu do i po rozvodu do výchovy matky V. Ch. a stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na jeho výživu částkou 200,- Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 7. 2011, a uhradit dlužné výživné ve výši 1.000,- Kč za období od 1. 7. 2011 do 30. 11. 2011. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání matky V. Ch. změnil rozsudkem č. j. 17 Co 58/2012-154 ze dne 12. 6. 2012 rozhodnutí okresního soudu tak, že zvýšil částku, jíž je povinen stěžovatel přispívat na výchovu syna J., na 700,- Kč měsíčně a v návaznosti na to zavázal stěžovatele uhradit dlužné výživné za dobu od 1. 7. 2011 do 30. 6. 2012 ve výši 8.400,- Kč.
Rozsudek okresního i krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž obecným soudům vytýkal, že dospěly k nesprávnému závěru stran trvání jeho vyživovací povinnosti k synovi J.; stěžovatel byl, na rozdíl od obecných soudů, přesvědčen, že jeho syn byl schopen si sám zajišťovat prostředky pro svou obživu a vyživovací povinnost stěžovatele k němu tedy již netrvala. V této souvislosti uvedl, že syn J. v době rozhodování krajského soudu prakticky ukončil výuční obor řezník-uzenář, přičemž se následně přihlásil ke studiu učebního oboru elektrikář, který však nepředstavuje studium navazující, tzn., nejde o vyšší stupeň vzdělání proti již dosažené kvalifikaci. Syn J. se vyjádřil, že jej obor řezník-uzenář nebaví a další obor chce studovat proto, aby si rozšířil vzdělání. Stěžovatel měl za to, že po něm za okolností, kdy jeho syn již může nastoupit do zaměstnání, nelze spravedlivě požadovat, aby na jeho výživu nadále přispíval. Odvolací soud dle názoru stěžovatele pominul, že stěžovatel hradil veškeré rodinné náklady na bydlení a že pro syna naspořil finanční prostředky; stejně tak nepřihlédl ani k nezanedbatelným příjmům syna dosahovaným v rámci výkonu odborného praxe, a to zejména v relaci k sociální situaci stěžovatele. V rovině ústavní spatřoval stěžovatel pochybení obecných soudů v tom, že jimi učiněná skutková zjištění byla, zejména v případě rozsudku krajského soudu, v extrémním rozporu s provedenými důkazy; kromě toho krajský soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a nevypořádal se v něm s námitkami stěžovatele. Tím došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Stěžovatel dále uvedl, že nemá prostředky ani na uspokojení základních životních potřeb, zatímco syn J. využívá svůj příjem převážně pro svou zábavu. V důsledku povinnosti poskytovat mu výživné vede stěžovatel nedůstojný život, neodpovídající požadavkům čl. 10 odst. 1 Listiny. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 17 Co 58/2012-154 ze dne 12. 6. 2012 a rozsudek okresního soudu č. j. 0 Nc 1117/2011-122 ze dne 11. 11. 2011 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda byla přípustná. Oba tyto předpoklady byly splněny ve vztahu k rozsudku krajského soudu č. j. 17 Co 58/2012-154 ze dne 12. 6. 2012, ovšem nikoliv již ve vztahu k rozsudku okresního soudu č. j. 0 Nc 1117/2011-122 ze dne 11. 11. 2011. Stěžovatel totiž nepodal proti rozsudku okresního soudu odvolání, tento opravný prostředek využila pouze matka tehdy nezletilého J. Stěžovatel tak nesplnil požadavek plynoucí z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva. Proto v části, směřující proti rozsudku okresního soudu, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Rozsudek krajského soudu č. j. 17 Co 58/2012-154 ze dne 12. 6. 2012 Ústavní soud meritorně přezkoumal, nicméně poté, co tak učinil, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že netvoří součást soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Dle §85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), trvá vyživovací povinnost rodičů k dětem do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Dle §85 odst. 2 zákona o rodině přispívají oba rodiče na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Dle §96 odst. 1 téhož předpisu soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného.
Jak patrno, zákon vymezuje obsah vyživovací povinnosti prostřednictvím neurčitých právních pojmů, z čehož plyne, že pro určení jejich konkrétního významu, resp. pro stanovení výše výživného v konkrétní věci, je nezbytná určitá míra soudního uvážení. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 363/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že ústavní přezkum rozhodnutí založeného na soudním uvážení je sice možný, ovšem značně omezený, jelikož se může týkat toliko posouzení, zda rozhodnutí nevybočilo z mezí nastavených ústavním pořádkem.
Ústavní soud je toho názoru, že krajský soud v projednávané věci meze uvážení nepřekročil a dostál své povinnosti zakotvené v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tj. v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posoudil provedené důkazy a na základě jejich zhodnocení dospěl k závěru uvedenému ve výroku svého rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). V nyní projednávané věci však extrémní nesoulad ve výše uvedeném smyslu zjištěn nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, že se krajský soud jak poměry vedlejšího účastníka, tak i poměry nezletilého, řádně zabýval, přičemž svou úvahu o tom, že částka výživného stanovená rozsudkem okresního soudu byla nepřiměřeně nízká, srozumitelně a logicky odůvodnil. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry krajského soudu jakkoliv přehodnocovat; nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Co se týče námitky, že vyživovací povinnost stěžovatele ke zletilému synovi zanikla, neboť ten je již po získání výučního listu schopen živit se sám, Ústavní soud uvádí, že v době, kdy krajský soud rozhodoval, tzn. ke dni 12. 6. 2012, ještě syn stěžovatele studium neukončil, neboť závěrečnou ústní zkoušku měl skládat až dne 20. 6. 2012. Jestliže syn stěžovatele následně získal výuční list, přičemž jeho další studium nemá charakter studia navazujícího, tzn. nesměřuje k dosažení vyššího stupně vzdělání, může jít o okolnost, konstituující změnu poměrů ve smyslu §99 zákona o rodině; stěžovatel tedy má možnost se domáhat, aby bylo o výživném nově rozhodnuto. V této souvislosti lze podotknout, že Ústavní soud již v minulosti aproboval výklad, dle nějž vyživovací povinnost rodičů netrvá v případě, že zletilé dítě zahájí studium dalšího oboru na škole téhož stupně, který již v minulosti úspěšně ukončilo (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1805/11 ze dne 15. 9. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Současně je ovšem třeba připomenout, že každý takový případ je třeba hodnotit individuálně (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2155/09 ze dne 24. 11. 2009, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 55, nález č. 245, str. 361 a násl.).
Jelikož Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost, v části směřující proti rozsudku krajského soudu č. j. 17 Co 58/2012-154 ze dne 12. 6. 2012, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu