ECLI:CZ:US:2012:4.US.3586.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3586/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. E. S., právně zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Kounicova 11, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2011, č.j. 1 To 618/2011-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotveným v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. října 2011, č.j. 0 Nt 6527/2011-92, byl zamítnut návrh státního zástupce na rozšíření vazebního důvodu o ustanovení §67 písmeno a) trestního řádu, při zachování důvodu vazby stěžovatele podle §67 písmeno b) trestního řádu. Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě ke stížnosti státního zástupce usnesení okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že u stěžovatele, a dalších dvou obviněných, je dán vazební důvod dle ustanovení §67 písmeno a) trestního řádu, a současně u nich pominul vazební důvod dle §67 písmeno b) trestního řádu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že dne 3. srpna 2011, bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro zvláště závažné zločiny; účast na organizované zločinecké skupině (§361 odstavec 1 trestního zákoníku), vydírání (§175 odstavce 1, 2 a 3 písmeno c) trestního zákoníku), zneužití pravomoci úřední osoby (§329 odstavce 1 a 3 trestního zákoníku) a přijetí úplatku (§331 odstavce 2 a 3 trestního zákoníku). Po mediální kampani byla na šest osob uvalena vazba dle §67 písmena a) a b) trestního řádu. Ke stížnosti čtyř osob zrušil Krajský soud v Ostravě, usneseními ze dne 9. září 2011, sp. zn. 1 To 486-489/2011, jejich vazební důvod dle §67 písmene a) trestního řádu. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil mimo jiné i s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2035/11. V důsledku toho mělo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci zahájit šetření vedoucí k zahájení stíhání dalších třech osob a u čtyř, z již stíhaných, k rozšíření obvinění o nové skutky. Bez následného vyslechnutí stěžovatele byl podán návrh na rozšíření vazebního důvodu o §67 písmeno a) trestního řádu. Státní zastupitelství zde přitom polemizovalo s již citovaným rozhodnutím Ústavního soudu. O tomto návrhu rozhodl Okresní soud v Ostravě výše citovaným usnesením. Následná stížnost státního zástupce se však, dle stěžovatele nepochopitelně, týkala pouze tří osob z původní čtveřice, čtvrtý byl z vazby propuštěn. Předložený spis, velice obsáhlý, byl krajskému soudu předložen dne 27. října 2011, přesto již dne 2. listopadu 2011 krajský soud vydal napadené usnesení.
Uvedené rozhodnutí považuje stěžovatel za radikální převrat v uvažování soudu ve srovnání s předchozím rozhodnutím o vazbě. Stěžovatel konečně podal dne 9. listopadu 2011 i žádost o propuštění z vazby, a to s ohledem na fakt, že předchozí den byl vazby propuštěn obviněný P., jehož výpovědi v řízení byly rozporné, který měl vyhrožovat svědkům smrtí, a který je, na rozdíl od stěžovatele, recidivista. V době podání ústavní stížnosti nebylo o této žádosti rozhodnuto.
K věci samé odkázal na judikaturu Ústavního soudu, rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 566/03; sp. zn. IV. ÚS 3294/09 a sp. zn. III. ÚS 103/99. Postup soudu ve své věci považuje za nesprávný a s ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil za Krajský soud v Ostravě předseda senátu 1 To. Ten uvedl, že napadené usnesení bylo vydáno zcela v souladu se zákonem a odkázal na jeho odůvodnění rozhodnutí.
Stěžovatel využil možnosti podat repliku k vyjádření krajského soudu. V ní nejprve zrekapituloval vývoj situace a uvedl, že vazebně bylo trestně stíháno 9 ze 13 původně obviněných. Ve vazbě postupně zůstal stěžovatel jako jeden ze čtyř stíhaných, přestože byl stíhán jen pro jeden skutek. Dne 12. prosince 2012 však bylo trestní stíhání rozšířeno o další, čímž bylo možno konstatovat, že je stěžovatel stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost. Rozšíření stíhání stěžovatel napadl a Nejvyšší státní zastupitelství mu usnesením ze dne 23. ledna 2012 vyhovělo a (opět) uložilo Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci věc důkladně přezkoumat. S ohledem na skutečnost, že spoluobviněný, který byl stíhán pro shodný čin jako stěžovatel, byl v důsledku výslechu ze dne 16. ledna 2012 propuštěn z vazby, je stěžovatel přesvědčen, že i v jeho případě vyjde najevo, že vazební důvod dle §67 písmeno a) trestního řádu neexistuje.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 6527/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti rozhodnutí, jímž byl v jeho případě shledán, mimo důvodu vazby koluzní, která je ze zákona limitována třemi měsíci (§71 odst. 2 trestního řádu), i důvod pro vazbu útěkovou. Pro tu však nebyl soudem prvého stupně shledán důvod, teprve po posouzení stížnosti k rozšíření přistoupil krajský soud.
Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Pokud tedy stěžovatel předložil v ústavní stížnosti argumentaci, vztahující se k rozhodování Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 5 NTZ 17/2011, které doplnil o částečnou kopii, pravděpodobně z tohoto rozhodnutí, konstatuje Ústavní soud, že se nejedná o podklady, které vedly k vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud tak neměl možnost na jejich základě rozhodovat. Řízení Ústavního soudu se však zabývá právě posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem zkracujícím účastníka v jeho zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody. Stěžovatel nepředložil nic, co by takové oprávnění zpochybnilo, ani nic, co by vyvrátilo závěry, k nimž krajský soud na základě tehdy známých okolností dospěl.
Ústavní soud však zjistil, že dne 29. února 2012 rozhodl Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 1 To 128/2012, o propuštění stěžovatele z vazby, zjevně na základě dalších skutečností, které moderovaly jeho dřívější poznatky. Jinými slovy řečeno, v době, kdy krajský soud vydal napadené rozhodnutí, vycházel z předložených faktů, které jej vedly k rozhodnutí, které soud oprávněně považoval za správné. Teprve poté, co se mu dostalo dalších informací, mohl právě s ohledem na změnu okolností vydat nové rozhodnutí, které stěžovatel bezpochyby akceptoval. Za této situace Ústavní soud neshledal žádné stěžovatelem tvrzené pochybení na správnosti napadeného rozhodnutí, respektive na ústavnosti postupu při zjišťování okolností a vyvození závěru o důvodech pro rozšíření vazby dle §67 písmene a) trestního řádu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu