ECLI:CZ:US:2012:4.US.3618.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3618/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. J., zastoupené JUDr. Jaroslavem Kubínem, advokátem se sídlem České Budějovice, Pražská 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012 č. j. 21 Cdo 1598/2011-168, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. září 2012 se stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012 č. j. 21 Cdo 1598/2011-168 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání podle zákona o Ústavním soudu, tj. zabýval se jeho přípustností.
Rozsudkem Nejvyššího soudu napadeným ústavní stížností byly v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o zaplacení 90 400,- Kč zrušeny rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. ledna 2011 č. j. 6 Co 2773/2010-137 a Okresního soudu v Písku ze dne 23. září 2010 č. j. 9 C 461/2009-108 a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České Republiky (dále jen "Ústava") představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ústavní stížnost je tedy třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou i samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla ochráněna ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v této projednávané věci a s ohledem na shora uvedené důvody i na ustálenou judikaturu Ústavního soudu v případě, kdy věc není ukončena pravomocným rozhodnutím soudu ve věci samé, nýbrž se vrací k dalšímu řízení, uzavřel, že ústavní stížnost není přípustná.
Soudkyni zpravodajce proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrhy nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. října 2012
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka