ECLI:CZ:US:2012:4.US.3630.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3630/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti S. K., právně zastoupeného Mgr. Markétou Tylečkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Havířov, Svornosti 2, směřující proti usnesení o vzetí do vazby Okresního soudu v Karviné pobočka Havířov ze dne 11. srpna 2012, č.j. 0 Nt 86/2012-8 (11 Zt 199/2012), a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. srpna 2012, č.j. 1 To 549/2012-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 8 odstavcích 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Okresního soudu v Karviné byl stěžovatel vzat do vazby dle ustanovení §67 písmene a) trestního řádu a současně nebyl přijat písemný jeho slib. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byla zamítnuta stížnost stěžovatele jako nedůvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je cizím státním příslušníkem (Gruzie), který pobýval na území České republiky a od roku 2008 se domáhal udělení mezinárodní ochrany. Řízení bylo neúspěšně ukončeno v létě 2012. V důsledku toho musel opustit ubytovnu pro uprchlíky a našel si ubytování v jiné ubytovně v Havířově. Jeho zájem byl prodloužit legální pobyt na území České republiky, který měl skončit dne 30. srpna 2012, nebo opatřit si prostředky k opuštění země. V průběhu tří let opustil Havířov na celkem 22 dnů, kdy vykonával práci v Pelhřimově a v Jihlavě. Dne 8. srpna 2012 byl ve večerních hodinách zadržen v místě svého pobytu, neboť se měl v ranních hodinách téhož dne dopustit pokusu zločinu znásilnění. Vazba byla odůvodněna obavami z vyhýbání se trestnímu stíhání za situace, kdy povolení k pobytu stěžovatele bylo omezeno do 30. srpna 2012, stěžovatel neměl trvalý pobyt, přičemž na území České republiky stěžovatel přicestoval nelegálně, bez víza, čímž měl prokázat schopnost takto se i nelegálně pohybovat mezi různými místy. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy nedůvodně vyhověly návrhu na vzetí do vazby, neboť neměl v úmyslu vyhýbat se trestnímu stíhání, v České republice pobýval z celé doby drtivou většinu času v Havířově vyjma krátkých pracovních aktivit a po opuštění pobytového střediska si ihned našel jiné ubytování, rovněž v Havířově. Rozhodnutí o vzetí do vazby proto považuje stěžovatel za nepřiměřené, a proto navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se obrátil na Krajský soud v Ostravě se žádostí o vyjádření se k ústavní stížnosti. Předseda senátu 1 To Ústavnímu soudu pouze sdělil, že stěžovatel se nachází nadále ve vazbě, věc je vedena u Okresního soudu v Havířově pod sp. zn. 101 T 202/2012 a hlavní líčení je nařízeno na den 8. listopadu 2012. K ústavní stížnosti se nemůže vyjádřit nad rámec odůvodnění rozhodnutí. Rovněž soudkyně Okresního soudu v Karviné k věci, na základě výzvy Ústavního soudu, toliko konstatovala nařízené hlavní líčení. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud tato sdělení k případné replice stěžovateli nepředkládal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 0 Nt 86/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Vazbu jako výrazný zásah do práv a svobod občanů, respektive její důvodnost jsou orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumávat v každém období trestního stíhání. Obviněnému navíc přísluší dle ustanovení §72 odstavce 2 trestního řádu právo kdykoliv požádat o propuštění na svobodu a o takové žádosti musí být rozhodnuto neodkladně. Nebylo-li žádosti o propuštění z vazby vyhověno, může svoji žádost opakovat, nejdříve však po čtrnácti dnech od právní moci rozhodnutí. Jen na obviněném tedy závisí, zda a kdy podá žádost o propuštění z vazby.
Z předložených podkladů se podává, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro pokus trestného činu znásilnění dle §21 odstavce 1 k §185 odstavcům 1 a 2 písmeno a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit na spolubydlící v ubytovně dne 8. srpna 2012 v dopoledních hodinách, načež byl téhož večera zadržen a dne 11. srpna 2012 rozhodl soud prvého stupně ve vazebním zasedání o vzetí stěžovatele do vazby. Dne 24. října 2012 byla na stěžovatele podána obžaloba, a dne 8. listopadu 2012 bylo nařízeno hlavní líčení. Hlavní líčení bylo odročeno na 22. listopadu 2012 a následně na 17. prosince 2012. U hlavního líčení konaného dne 8. listopadu 2012 bylo rovněž rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě. Toto rozhodnutí stěžovatel stížností nenapadl.
Pro rozhodování o existenci vazebních důvodů jsou povolány obecné soudy, které mají nezbytné informace o aktuální situaci vyšetřování trestní věci. Je plně v jejich kompetenci, aby posoudily, zda existují či neexistují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se však zabývá právě posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem, zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody.
Ústavní soud v projednávaném případě neshledal opodstatněnost námitek stěžovatele, které by svědčilo o tom, že by Okresní soud v Karviné či Krajský soud v Ostravě do jeho zaručených základních práv zasáhl napadeným rozhodnutím. Samo rozhodnutí o vzetí do vazby v žádném případě nepředstavuje meritorní rozhodnutí. Jedná se o limitní prostředek pro účely trestního řízení, zajištující spolupráci obviněného s orgány činnými v trestním řízení, existují-li okolnosti, zpochybňující kooperaci obviněného. V projednávaném případě přisvědčil stížnostní soud soudu prvého stupně v otázce důvodnosti vazby za situace, kdy okolnosti případu a postavení stěžovatele odůvodňují obavu, že by mohl prchnout a trestnímu stíhání se vyhýbat. Soudy své rozhodnutí řádně a jasně odůvodnily a vysvětlily, z čeho jejich pochybnosti vzešly. V řízení přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy, a proto Ústavní soud neshledal v jejich postupu a rozhodnutích tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu