ECLI:CZ:US:2012:4.US.3635.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3635/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci J. M., právně zastoupeného advokátem JUDr. Markem Šťastným, Ševčíkova 38, Horažďovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1057/2011, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2011 sp. zn. 4 To 307/2011 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 18 T 50/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 12. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví, a to na základě nepřímých důkazů. Stěžovatel měl dne 16. 8. 2009 v obci Novosedly napadnout K. B. a způsobit mu zranění. Při vyšetřování shromáždila Policie ČR důkazy, na jejichž vnitřní rozpornost upozornila již obhajoba stěžovatele. Shromážděné důkazní prostředky dle náhledu stěžovatele jednoznačně neprokázaly jeho vinu a v takovém případě měl soud aplikovat zásadu in dubio pro reo. Sám soud první instance konstatoval, že proti stěžovateli neexistuje žádný přímý důkaz. Jedním z nepřímých důkazů pak byl i odebraný vzorek DNA z nalezené bundy, jejíž vlastnictví nebylo nikdy zjištěno. Postupem policejního orgánu došlo ke zmaření uvedeného důkazu, neboť stěžovateli bylo před odebráním vzorku DNA umožněno, aby si bundu vzal do ruky a prohlédl. Pro důkazy typu DNA, pachová stopa apod. nejsou zákonem stanovena žádná pravidla, která by upravovala jejich zajištění, odběr a následné nakládání s věcmi, na kterých se takové stopy nacházejí. Dle stěžovatele nelze pominout též tu skutečnost, že na bundě byly zjištěny ještě další biologické stopy a bylo povinností orgánů činných v trestním řízení učinit vše ke zjištění totožnosti dalších osob, nikoli se spokojit s tím, že na bundě byla nalezena biologická stopa stěžovatele.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Je pravdou, že byl stěžovatel odsouzen "pouze" na základě nepřímých důkazů, ovšem podstatnou je především ta skutečnost, že se orgánům činným v trestním řízení podařilo shromáždit takové množství byť nepřímých důkazů, jež lze uspořádat v souvislý logický důkazní řetězec dostatečně vypovídající o vině stěžovatele. Rozporuje-li stěžovatel užití stop DNA z černé bundy zajištěné na místě činu s tím, že mu tato byla dána do ruky, nutno odkázat na výpověď bývalého policisty P. H., který během výslechu opakovaně odmítl, že by měl stěžovatel možnost vzít bundu do ruky a zanechat tak na ní své stopy DNA. V právních závěrech obecných soudů tak nelze spatřovat extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, jež by Ústavnímu soudu umožňoval přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu