ECLI:CZ:US:2012:4.US.3755.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3755/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti H. S., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Ječná 7, směřující proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskorty ze dne 11. srpna 2011, č.j. KRPA-41251/ČJ-2011-000022, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2011, č.j. 11 A 268/2011-19, ve spojení s návrhem na zrušení posledního návětí ustanovení §127 odstavce 1 písmene b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 14. prosince 2011 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jímž se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí o okamžitém ukončení jeho zajištění v zařízení pro zajištění cizinců. V postupu orgánů veřejné moci shledal zásah do svého práva na osobní svobodu a práva nebýt jí zbaven jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotvený v čl. 8 odstavci 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i v čl. 5 odstavce 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a do práva na soudní ochranu (přezkum), zakotveného v čl. 36 odstavci 2 Listiny.
Výše uvedeným rozhodnutím Policie České republiky byl stěžovatel zajištěn podle ustanovení §124 odstavce 1 písmeno b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), za účelem správního vyhoštění a doba zajištění byla stanovena na 180 dnů. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta správní žaloba proti rozhodnutí policejního orgánu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že poté, co mezi 26. - 29. červnem 2011 přicestoval do České republiky v úkrytu nákladního vozidla, společně s další osobou, byl zadržen Policií České republiky a bylo s ním zahájeno správní řízení o vyhoštění. Rozhodnutím ze dne 30. června 2011, č.j. KRPA-41251/ČJ-2011-000022, byl zajištěn na dobu 90 dní. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. srpna 2011, č.j. 5 A 250/2011-18, rozhodnutí zrušil a věc vrátil Policii České republiky k novému šetření a rozhodnutí, ta následně vydala nové, ústavní stížností napadené, rozhodnutí.
Stěžovatel namítal, že rozhodnutí o zajištění nebylo vydáno po právu, neboť nebyly splněny všechny podmínky. Za hrubé porušení právních předpisů nelze považovat samo uvedení nesprávného věku. Stěžovatel pochází z Afghánistánu, kde není vydávání rodných listů a vedení matrik tak samozřejmou věcí jako v České republice. Sdělil tedy věk, o jehož správnosti byl přesvědčen. Dále stěžovatel uvedl, že od počátku požadoval udělení azylu, ale řízení o něm nebylo dosud ukončeno. Proto neexistoval důvod pro jeho zajištění, které považuje za nezákonné. Městský soud v Praze vydal napadený rozsudek, aniž by došlo ke skutečnému přezkumu. Soud postavil své rozhodnutí na argumentaci, kterou jiný senát dříve odmítnul, tedy rozhodl překvapivě. Překvapující je pak rozsudek v případu společně zadržené osoby, o jejíž správní žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2011, č.j. 3 A 183/2011-19, zároveň zcela opačně než v případě stěžovatele.
Stěžovatel dále podal k místně příslušnému Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi návrh na své propuštění podle §200o a následujících o.s.ř. Přestože byl soud povinen o věci rozhodnout přednostně (§200u o.s.ř.), dosud tak v době podání ústavní stížnosti neučinil.
Společně s ústavní stížností dle §74, ve spojení s §64 zákona o Ústavním soudu stěžovatel Ústavnímu soudu předložil návrh na zrušení (tučně vytištěné) části §127 odstavci 1 písmeno b) zákona o pobytu cizinců, v němž se uvádí: "(1) Zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno ... b) rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince nebo o zrušení rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění a policie nevydá nové rozhodnutí do 3 dnů od právní moci rozsudku...". Tato část totiž podle stěžovatele umožňuje policejnímu orgánu "přezkum" soudního rozhodnutí o propuštění.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem vyžádaných spisů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal spisy Městského soudu v Praze sp. zn. 5 A 250/2011 a sp. zn. 11 A 265/2011. V této souvislosti zjistil, že v řízení vedeném pod sp. zn. 11 A 265/2011, byla dne 22. září 2011 podána kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl zamítavým rozsudkem ze dne 12. ledna 2012, č.j. 7 As 145/2011-67.
Jakkoliv se tedy stěžovatel obrátil na Ústavní soud ještě před rozhodnutím o kasační stížnosti, posoudil Ústavní soud jeho stížnost i ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to jak s přihlédnutím ke shodné argumentaci stěžovatele, tak i s ohledem na efektivnost řízení bez zbytečného formalismu.
Na základě zjištěných skutečností je zřejmé, že původní rozhodnutí policejního orgánu vycházelo z předpokladu, že stěžovatel je osoba nezletilá (uvedeno datum narození X. X. XXXX), přičemž rozhodnutí policejního orgánu tento fakt nezohledňovalo. Po vydání zrušujícího rozsudku proběhlo další šetření, a bylo prokázáno, že stěžovatel přicestoval ilegálně a skrytě z Řecka, přestože mu tam, s ohledem na řízení o vyhoštění, byla uložena povinnost zdržovat se na určeném místě. Po odborném zkoumání dospěl policejní orgán k závěru, že stěžovatel je osobou starší 19 let. Městský soud v Praze z toho vyvodil, že původně stěžovatelem sdělený věk vycházel z jeho povědomí o širších možnostech nezletilých. Nejvyšší správní soud závěr o úmyslném uvedení data narození sice posoudil jako nepřiměřeně přísný, neboť k prokázání záměrného uvádění nepravdivých údajů chybí opora v podobě dalšího prokazování, ale ani tato okolnost nemohla mít vliv na celkovou správnost správního rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal v postupu správního orgánu, respektive správních soudů pochybení, které by bylo způsobilé stěžovatele zkrátit v jeho zaručených právech. K zajištění a následnému soudnímu přezkumu došlo na základě posouzení individuálně zjištěných okolností. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o nesprávném postupu orgánů veřejné moci a o naříkaném zásahu do jeho základních práv. Policejní orgán, tak i správní soudy se věcí řádně zabývaly a správně aplikovaly právní normy na konkrétní okolnosti případu stěžovatele. Pokud dospěly k závěru, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nelze v této skutečnosti spatřovat tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Pokud se týká návrhu stěžovatele učiněného podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, konstatuje senát Ústavního soudu, že osud návrhu sleduje osud ústavní stížnosti. Pokud je tedy ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, neexistuje důvod pro zrušení správně aplikovaného právního předpisu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu