ECLI:CZ:US:2012:4.US.3778.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3778/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky HONBA, s. r. o., se sídlem Byseň 20, Tuřany, okres Kladno, zastoupená Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem Sládek & Partners, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 č. j. 29 Cdo 20/2012-217, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2011 č. j. 5 Cmo 7/2011-187 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2010 č. j. 47 Cm 194/2010-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. 10. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody) garantovaná jí zejména čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení, jímž se stěžovatelka (tehdy žalobkyně) domáhala vůči žalované nahrazení projevu vůle učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií, soudy opakovaně řešily otázku své pravomoci, protože žalovaná je zahraniční právnickou osobou, šlo tedy o vztah s mezinárodním prvkem ve smyslu zákona č. 97/1963, o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním"). Řízení bylo nakonec pravomocně zastaveno (srovnej v záhlaví citované rozhodnutí městského soudu, na němž nebylo k odvolání ani dovolání stěžovatelky ničeho změněno), žalované byl vrácen soudní poplatek a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (jednalo se dohromady za nalézací, odvolací i dovolací řízení o částku 23.660,- Kč). Soudy vyšly z právního názoru ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1578/2008, týkajícího se daného řízení, že "[p]ravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci zkoumá soud zásadně na počátku řízení. Nejvyšší soud nicméně uzavírá, že ustanovení §37 zákona [o mezinárodním právu soukromém a procesním] váže pravomoc českých soudů v majetkových sporech na to, že je dána jejich příslušnost. Nestanoví však již, jak to činí ustanovení §11 odst. 1 [zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") u příslušnosti soudu], že pro závěr o nedostatku pravomoci jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Jinak řečeno, nebyla-li v době podání návrhu na zahájení řízení dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, ale v době, kdy soud o tomto návrhu rozhodoval, již tato pravomoc dána byla, pak nebyl důvod přikročit k zastavení řízení pro nedostatek pravomoci (§104 odst. 1 o. s. ř.) podle stavu ke dni zahájení řízení. [Je tedy nutné] posuzovat splnění podmínek pravomoci českých soudů podle okolností, které zde byly v době jeho rozhodování." Namítla-li přitom žalovaná v navazujícím řízení před soudem prvního stupně (z něhož vzešlo ústavní stížností napadené usnesení), nedostatek pravomoci soudů České republiky [pravomoc totiž byla odvozena od místní příslušnosti soudu vztahující se k pohledávce žalované; žalovaná ovšem tuto pohledávku v mezidobí postoupila], pak řízení muselo být zastaveno.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, a to ani tehdy, kdyby Ústavní soud s takovým rozhodnutím nesouhlasil; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí orgánů veřejné moci, resp. soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavněkonformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
K právě uvedenému Ústavní soud doplňuje následující:
Značná část argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti obsažená poněkud nereflektuje, že v právě projednávaném případě není prioritní ona místní příslušnost, jíž se stěžovatelka pomocí právních předpisů, jakož i doktrinárních závěrů dovolává, ale pravomoc, jež musí být naplněna po celou dobu řízení. Ve věci stěžovatelky se přitom jedná o soudní při s mezinárodním prvkem, proto na danou věc bez dalšího nelze vztahovat podmínky platné pro posuzování procesních otázek bez mezinárodního prvku.
Namítá-li stěžovatelka v této souvislosti, že soudy nedostatečně odůvodnily, zda skutečně příslušnost (a tím i pravomoc) není dána zejména vzhledem k ostatním, stěžovatelkou tvrzeným, hospodářským aktivitám žalované na území České republiky, pak podle mínění Ústavního soudu to byla právě tato otázka, která obecné soudy v tomto řízení zaměstnávala několik předchozích let (což plyne i z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1578/2008) a Ústavní soud nezjistil, že by v tomto směru (právě v kontextu celého řízení) existovalo nějaké ústavněprávní napětí. Naopak stěžovatelce je možno přisvědčit v tom, že soudy mohly skutečně využít svého moderačního práva a o náhradě nákladů nerozhodovat toliko na základě kritéria zavinění. Ovšem Ústavní soud do otázek náhrady nákladů řízení ingeruje jen velmi zdrženlivě - zvláště měl-li by například obecnému soudu stanovit povinnost uplatnění §150 o. s. ř. v konkrétní věci - a vzhledem k relaci mezi stěžovatelkou jako právnickou osobou a výší náhrady nákladů řízení ani k tomuto zásahu do ústavní stížností napadených rozhodnutí nepřistoupil (ostatně například ani z odvolání stěžovatelky není patrné, že by moderaci v tomto směru navrhovala).
Namítá-li stěžovatelka konečně v ústavní stížnosti, že řízení před obecnými soudy trvalo neúměrně dlouho - soudy tedy její věc neprojednaly bez zbytečných průtahů - pak Ústavní soud musí v prvé řadě konstatovat, že předmětem přezkumu ústavnosti - vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelkou formulovaného - nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadeným rozhodnutím byla či nebyla porušena její základní práva či svobody. Pokud by se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil ve smyslu své konstantní judikatury.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu