ECLI:CZ:US:2012:4.US.3914.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3914/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky B. H. S., zastoupené Mgr. Bohumilem Vlčkem, advokátem se sídlem Šeříková 32, Prachatice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. prosince 2011 sp. zn. 30 T 149/2011a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012 sp. zn. 61 To 130/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 12. října 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že byla nespravedlivě uznána vinnou přečinem neoprávněného držení, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se dopustila tak, že v přesně nezjištěnou dobu odcizila poškozené Z. M. její platnou nepřenosnou kreditní platební kartu, na kterou vybrala celkem částku 60 000 Kč, kterou si přivlastnila a spotřebovala pro sebe. Za to jí byl podmíněně uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a povinnost k náhradě škody poškozené ve výši 60 000 Kč, když se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána na občanskoprávní řízení.
V ústavní stížnosti, shodně jako v odvolání, uvedla, že byla odsouzena, přestože se žádného přečinu nedopustila, a tvrdila, že v trestním řízení byl porušen čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Obecné soudy vycházely z velmi zúženého důkazního hlediska a spokojily se pouze s tvrzením poškozené a pořízené fotodokumentace z výběrových míst. V přípravném řízení i v soudním řízení byla porušena práva stěžovatelky, která zpochybnila řádné objasnění skutku orgány činnými v trestním řízení. Byly opomenuty základní kriminalistické úkony (daktyloskopie, trasologie, mechanoskopie, pachové stopy atd.), nikdo se nezabýval možností vniknutí třetí osoby do místnosti a odcizení finanční částky. V řízení nebyl vyvrácen důkaz, který tvrdila stěžovatelka, že poškozené pomáhala s bankovním účetnictvím, která ji sama o výběr peněz požádala. Stěžovatelka nevysvětlila, z jakého důvodu byly peněžní částky vybrány mimo objekt nemocnice na dvou různých místech a proč se ukrývala při výběru peněz za deštník atd.
K porušení jejích práv došlo vlastním postupem soudu prvého i druhého stupně, proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku a chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, str. 257).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Stěžovatelčinými námitkami se zabývaly již obecné soudy; adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že jednání, kterého se dopustila, naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného držení, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Co do posouzení stěžovatelkou tvrzených vad i porušení práva na spravedlivý proces, dospěly obecné soudy k závěru, že nemohou přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích práv. Odvolací soud se - adekvátně - vyjádřil k námitkám, jež stěžovatelka opětovně uplatnila v ústavní stížnosti. Odvolací soud logicky a způsobem nevyvolávajícím pochybnosti vysvětlil i výroky o vině a trestu, který stěžovatelka považuje za nespravedlivý. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí rozvedl i jakými úvahami byl veden při ukládání podmíněného trestu (dosavadní bezúhonnost) a zohlednil, že jednání stěžovatelky bylo řádně prokázáno.
Ústavní soud konstatuje, že se všemi námitkami stěžovatelky uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádaly soudy nalézací a odvolací a své závěry v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu podrobně zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se ztotožňuje a dále na tato odkazuje. Nebylo možno učinit závěr o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelkou, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů ve vztahu ke stěžovatelce věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Z obsahu spisu není zřejmé, že by stěžovatelka uplatňovala provedení nějakých dalších důkazů. Ústavní soud nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých vedení procesu obecnými soudy, resp. jimi uplatněný výklad a aplikace práva, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti judikovaných Ústavním soudem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje výhrady, které uplatnila již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2012
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu