ECLI:CZ:US:2012:4.US.3930.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3930/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. V., právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 4, Přímětická 1185/8, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011 č.j. 9 To 371/2010-476, a proti všem dalším rozhodnutím na toto rozhodnutí obsahově navazujícím, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho základní práva zaručená v čl. 90 odstavci 1 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány k zákonem stanovené ochraně práv; v čl. 96 odstavci 1 Ústavy České republiky, zaručujícím rovnost účastníků řízení, a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícím možnost dovolávat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného orgánu.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. srpna 2010, č.j. 16 T 71/2010-258, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu užívání cizí věci podle §207 odstavce 1 trestního zákoníku, pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle §228 odstavce 1 trestního zákoníku; přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odstavce 1 písmene a) trestního zákoníku; a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. K odvolání státního zástupce rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. října 2010, č.j. 9 To 371/2010-307(385), tak, že rozsudek soudu prvého stupně zrušil v celém rozsahu a Městský soud v Praze nově shledal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího zločinu krádeže podle §205 odstavců 1 písmene b), 2 a 4 písmene c) trestního zákoníku; pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odstavce 1 písmene a) trestního zákoníku; a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří let, a dále k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. října 2010 a stěžovatel jej napadl dovoláním.
Usnesením samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 4 T 51/2010, bylo řízení v jiné věci stěžovatele pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odstavce 1 písmene c) trestního zákona; trestný čin podílnictví podle §251 odstavce 1 písmene a) trestního zákona; trestného činu poškozování cizí věci dle §257 odstavce 1 trestního zákona; a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle §201 odstavců 1 a 2 písmene c) trestního zákona, zastaveno. Soudce tak rozhodl s ohledem na fakt, že stíhaná trestná činnost byla ve vztahu souhrnnosti k výše citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, a bylo by na místě ukládat souhrnný trest odnětí svobody, který by byl bez významu vedle trestu, který již stěžovateli byl uložen.
O dovolání stěžovatele proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2010, č.j. 9 To 371/2010-307, rozhodl Nejvyšší soud tak, že napadený rozsudek zrušil, jakož i další rozhodnutí, která obsahově navazovala a vzhledem ke zrušení pozbyla podkladu, a přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V důsledku toho po jednání rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 20. září 2011 č.j. 9 To 371/2010-476, znovu tak, že rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu a nově shledal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího zločinu krádeže podle §205 odstavců 1 písmene b) a 4 písmene c) trestního zákoníku; pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odstavce 2 trestního zákoníku; pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odstavce 1 písmene a) trestního zákoníku; a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří let, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. září 2011. I tentokráte stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním.
Následně usnesením samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. září 2011, sp. zn. 6 T 130/2011, bylo řízení v další věci stěžovatele pro přečiny krádeže, dle §205 odstavců 1 písmeno b) a 3 trestního zákoníku, a dle §205 odstavce 2 trestního zákoníku; přečin poškozování cizí věci dle §228 odstavce 1 trestního zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odstavce 1 písmene a) trestního zákoníku, kterých se měl dopustit, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. září 2008, sp. zn. 3 T 58/2008, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odstavců 1 písmeno b) a 2 trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, usnesením téhož soudu ze dne 4. ledna 2010 zkrácenému o dva měsíce, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. července 2009, sp. zn. 40 Pp 158/2009, se stanovením zkušební doby tří let, zastaveno, neboť trest, k němuž může stíhání vést je zcela bez významu vedle trestu, který byl stěžovateli pro jiný čin uložen (napadeným rozhodnutím).
Dříve však byl, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. července 2011 sp. zn. 16 T 132/2010, stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odstavců 1 písmeno b) a e) a 2 trestního zákona, v jednočinném souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odstavce 1 písmene c) trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, při uložení povinnosti náhrady škody poškozené. O odvolání stěžovatele v této věci rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. listopadu 2011, sp. zn. 5 To 402/2011, tak, že rozsudek zrušil v celém rozsahu a nově shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odstavce 1 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odstavce 1 písmene c) trestního zákona, a odsouzen za uvedené činy a za trestné činy krádeže podle §205 odstavců 1 písmeno b) trestního zákoníku, krádeže dle §205 odstavce 2 trestního zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odstavce 1 písmene a) trestního zákoníku, a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odstavce 1 trestního zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. srpna 2010, sp. zn. 16 T 71/2010, ve spojení s (napadeným) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011, č.j. 9 To 371/2010-476, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. srpna 2010, sp. zn. 16 T 71/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011, č.j. 9 To 371/2010-476, jakož i všech dalších rozhodnutích na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let, a byla mu uložena povinnost nahradit poškozené škodu.
Následným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, č.j. 3 Tdo 604/2012-29, bylo dovolání stěžovatele proti (v ústavní stížnosti napadenému) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011, č.j. 9 To 371/2010-476, odmítnuto.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před soudy ve svých věcech. Ústavní stížnost pak založil na faktu, že soudy v jednotlivých řízeních interpretovaly shodný skutkový stav zcela odlišně a ze stejných útoků vyvodily odlišné právní kvalifikace a na to navazující represi. Stěžovatel přitom v řízeních před soudy poukazoval na jednotný úmysl svézt se vozidlem, a nikoliv toto ukrást. Jako stěžejní považuje napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011 č.j. 9 To 371/2010-476, a to i s ohledem na to, že jiný senát Městského soudu v Praze následně shodné jednání posoudil nikoliv jako krádež, ale jako neoprávněné užívání cizí věci (sp. zn. 5 To 402/2011 ze dne 9. listopadu 2011).
Současně stěžovatel poukázal na fakt, že proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 se nemohl bránit mimořádným opravným prostředkem, protože v té době probíhalo již dovolací řízení v předchozí věci a stěžovatel byl přesvědčen, že naříkané závady budou zhojeny, což se nestalo. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 71/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti, který není obecným soudem dalšího stupně, ani není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s požadavkem na posouzení správnosti rozhodnutí soudů v jeho souběžně projednávaných věcech. Předložil odkaz na čtyři trestní řízení týkající se jeho neoprávněného disponování s majetkem jiných osob, které soudy v jednom z identických případů posoudily, dle jeho názoru, nepřiměřeně přísně. Odhlédneme-li od dvou řízení, která skončila zastavením proto, že krátce předtím byl stěžovatel pravomocně odsouzen přísnějším rozhodnutím, je předloženo srovnání dvou případů. V prvním z nich Obvodního soudu pro Prahu 6 shledal stěžovatele, mimo jiné, vinným z neoprávněného užívání cizí věci, a senát 9 To Městského soudu v Praze, v přímo napadeném rozhodnutí, toto jednání překvalifikoval na krádež. Ve druhém případě stejná soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 6 shledala stěžovatele, mimo jiné, vinným z krádeže a senát 5 To Městského soudu v Praze, v odvozeně napadeném rozhodnutí, toto jednání překvalifikoval na neoprávněné užívání cizí věci.
Oba senáty Městského soudu v Praze byly postaveny před rozhodnutí soudu nalézacího, s jehož právním posouzením chování stěžovatele nesouhlasily. Bylo proto jejich hlavním úkolem uvést, v čem měl soud prvého stupně pochybit. Z odůvodnění napadených rozsudků je patrné, že soudy kladly důraz právě na tuto otázku, a že se touto otázkou důkladně zabývaly. Jejich vysvětlení, proč v jednom případě obdobné jednání stěžovatel posoudily jako krádež a nikoliv jako neoprávněné užívání cizí věci, respektive naopak, je jasné, srozumitelné a logické. V prvním případě, poté, co stěžovatel začal neoprávněně disponovat s cizími vozidly, jedno zanechal v blízkosti svého bydliště pro další možné užití, druhé opustil v domnění, že je odhalen. Ani u jednoho vozidla však neučinil žádná opatření, aby majitelé mohli svá vozidla nalézt a dostat zpět. Naopak ve druhém případě odstavil vozidlo, krátce poté, co se jej zmocnil, na místě, kde nemohlo být "neodhaleno" v krátké době (vozidlo odstaveno před zastávkou MHD, u rušné křižovatky, částečně zasahující do přechodu pro chodce, v místě zákazu zastavení se zapnutými blikajícími výstražnými světly).
V ústavní stížnosti dále stěžovatel uvedl, že nemohl podat dovolání proti v ústavní stížnosti nepřímo napadenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011, sp. zn. 5 To 402/2011, neboť v té době již probíhalo dovolací řízení ve věci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011, č.j. 9 To 371/2010-476, a stěžovatel "se důvodně domníval, že výše poukazované závady budou zhojeny". K tomu Ústavní soud konstatuje, že soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční a je věcí jen účastníků řízení, zda uplatní či neuplatní opravné prostředky. Jak se podává z předloženého spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, stěžovatel podal dovolání elektronicky dne 5. ledna 2012, tedy téměř dva měsíce poté, co byl vydán pozdější rozsudek senátu 5 To Městského soudu v Praze, aniž by pozdější rozsudek jakkoliv zmínil. Ani pak mu nic nebránilo dovolat se proti pozdějšímu rozsudku (sp. zn. 5 To 402/2011), což ani tehdy neučinil.
Námitky stěžovatele jsou výhradně opakováním jeho nesouhlasu s hmotněprávním posouzením věci soudem, hodnocení, které soud důkladně odůvodnil a v jehož postupu neshledal ani Nejvyšší soud tvrzená pochybení. Senáty Městského soudu v Praze přitom dostatečně osvětlily důvody, na jejichž základech dospěly ke svým "opačným" závěrům o naplnění skutkové podstaty daných trestných činů. Naopak stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem senátu 9 To v jeho věci došlo ke zkrácení v právu stěžovatele na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení tím, že závěr se lišil od závěru v "obdobném" případě, jež rozhodl senát 5 To. Senáty se věcmi důkladně zabývaly a v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzené pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu