ECLI:CZ:US:2012:4.US.3943.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3943/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené Mgr. Martinou Peškovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Boleslavova 901/7, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1302/2012-252 ze dne 18. července 2012, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 199/2011-224 ze dne 4. října 2011 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 36 C 51/2006-173 ze dne 17. února 2011, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na zásah do jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatelka dále navrhla odklad jejich vykonatelnosti.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 36 C 51/2006 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem č. j. 36 C 51/2006-173 ze dne 17. února 2011 přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 1 v domě č. p. X v O., IV. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím (dále jen "byt"), dané žalobkyní RPG Byty s.r.o. (dále jen "žalobkyně") stěžovatelce (výrok I.), rozhodl, že nájemní poměr mezi žalobkyní a stěžovatelkou skončí uplynutím třetího měsíce následujícího po měsíci, ve kterém rozhodnutí nabyde právní moci (výrok II.), uložil stěžovatelce byt vyklidit po skončení nájemního poměru do 15 dnů po zajištění přístřeší (výrok III.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 9.310,- Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 42 Co 199/2011-224 ze dne 4. října 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. - III. potvrdil (výrok I.), ve výroku IV. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 6.670,- Kč (výrok II.) a stěžovatelce uložil zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 3.960,- Kč (výrok III.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 1302/2012-252 ze dne 18. července 2012 odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na přístup k dovolacímu soudu. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud při posuzování otázky přípustnosti dovolání, tedy při výkladu ust. §241a odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s ust. jeho §237 odst. 1 písm. c), nepřihlédl k obecné povinnosti soudů dle čl. 4 Ústavy ČR, tedy k povinnosti poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivce. Otázka zásadního právního významu spojená s posouzením skutkového základu může dle názoru stěžovatelky zakládat přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, když při posuzování přípustnosti dovolání dle uvedeného ustanovení podle stěžovatelky nelze extrahovat pouze veřejný zájem na sjednocení judikatury obecných soudů, ale, jak bylo uvedeno v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. května 2005, je nutné postupovat tak, aby byl naplněn jak účel dovolacího řízení (sjednocení judikatury obecných soudů), tak povinnost poskytnout jednotlivci ochranu jeho základních práv.
Soudy prvního a druhého stupně podle stěžovatelky de facto vycházely pouze z tvrzení žalobkyně a za účelem řádného zjištění skutkového stavu neprovedly všechny potřebné důkazy a neúplně zjistily skutkový stav. Na základě toho pak podle stěžovatelky dospěly k nesprávným skutkovým a právním závěrům, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Stěžovatelka dále namítá, že nájemní smlouva uzavřená v roce 1993 není z důvodu absence označení pronajímatele platně uzavřená, a tudíž ani nemohla být dána povinnost stěžovatelky platit nájemné a že soud odvozuje výši nájemného z neplatné smlouvy, že soud stěžovatelku vyzval, aby předložila nájemní smlouvu, čímž zcela nepřípustně přenesl důkazní povinnost na stěžovatelku, že nikdy neužívala a ani neužívá byt č. 1, nýbrž byt č. 2, a proto nemohlo být rozhodnuto o výpovědi z bytu č. 1, a konečně že právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně roky uvádějí osobní údaje stěžovatelky, aniž by k tomu měli její souhlas, čímž porušují zákon o ochraně osobních údajů.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
K námitce stěžovatelky stran porušení jejího práva na přístup k dovolacímu soudu Ústavní soud konstatuje, že tato námitka není důvodná. Nejvyšší soud se podle náhledu Ústavního soudu dovoláním stěžovatelky a jeho přípustností podrobně zabýval a vysvětlil, proč přípustné není, a Ústavní soud tomuto jeho závěru nemá co vytknout. Odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. května 2005 uváděný v této souvislosti stěžovatelkou je nepřípadný. V případě, na který odkazuje stěžovatelka, byla v dovolání předložena otázka zásadního právního významu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, avšak dovolání bylo odmítnuto, když Nejvyšší soud dospěl k závěru, že důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vylučuje možnost připuštění dovolání podle jeho ust. §237 odst. 1 písm. c). A právě tento výklad vedl podle Ústavního soudu v daném případě k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, když v tehdy účinném znění občanský soudní řád nic takového nestanovil. V projednávaném případě však taková otázka nastolena nebyla a navíc občanský soudní řád ve znění aplikovaném ve stěžovatelčině případě výslovně v ust. §237 odst. 3 stanoví, že u dovolání přípustného dle ust. §237 odst. 1 písm. c) se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 nepřihlíží.
Taktéž pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího Ústavní soud žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, nezjistil. Důvody, pro které byly shledány předpoklady k výpovědi z nájmu bytu stěžovatelky, tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlují. Pro jejich rozhodnutí byl též naprosto dostatečně zjištěn skutkový stav a bylo též uvedeno, proč nebyly provedeny důkazy navrhované stěžovatelkou. Uvedené soudy se taktéž odpovídajícím způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatelky, z nichž některé stěžovatelka opakuje též v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto na jejich rozhodnutí, jakožto ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, odkazuje a pouze k námitce stran výzvy soudu, aby stěžovatelka předložila nájemní smlouvu (kterou měla žalobkyně pouze v kopii), doplňuje, že v této skutečnosti nepřípustné přenesení důkazního břemene nespatřuje, a k námitce týkající se uvádění osobních údajů stěžovatelky bez jejího souhlasu konstatuje, že se jedná o námitku z hlediska předmětu ústavní stížnosti naprosto irelevantní.
Ústavní soud uzavírá, že podle jeho náhledu je ústavní stížnost stěžovatelky především polemikou se závěry obecných soudů, takže důvod ke kasaci v záhlaví citovaných rozhodnutí založit nemohla.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud uvádí, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu