ECLI:CZ:US:2012:4.US.3978.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3978/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelů J. V. a J. V., zastoupených JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 281/2012-388 ze dne 14. 8. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 17 Co 281/2012-388 ze dne 14. 8. 2012.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 50 C 73/2008-174 ze dne 5. 6. 2009 vypořádal spoluvlastnictví k nemovitostem v k. ú. Ž., obec B., tak, že tyto přikázal do spoluvlastnictví I. H. a M. V., kterým současně uložil povinnost zaplatit stěžovatelům a R. V. náhradu za jejich spoluvlastnický podíl. Rozhodnutí městského soudu bylo následně potvrzeno rozsudkem krajského soudu č. j. 17 Co 462/2009-335 ze dne 4. 10. 2011. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání sepsané advokátem JUDr. Miroslavem Tyrnerem. Vzhledem k tomu, že k dovolání nebyla přiložena plná moc pro dovolací řízení, městský soud usnesením č. j. 50 C 73/2008-358 ze dne 30. 1. 2012 vyzval stěžovatele, aby do osmi dnů od doručení usnesení tento nedostatek odstranili. Předmětná výzva byla JUDr. Tyrnerovi doručena dne 8. 2. 2012 a jelikož na ni nebylo nijak reagováno, Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 847/2012-370 ze dne 17. 4. 2012 dovolací řízení zastavil. Právní zástupce stěžovatelů následně podáním doručeným městskému soudu dne 3. 5. 2012 požádal o navrácení lhůty, resp. o prominutí zmeškání lhůty k doložení plné moci. Tento návrh byl usnesením městského soudu č. j. 50 C 73/2008-378 ze dne 4. 5. 2012 zamítnut; rozhodnutí městského soudu následně potvrdil i krajský soud usnesením č. j. 17 Co 281/2012-388 ze dne 14. 8. 2012. Obecné soudy obou stupňů dospěly k závěru, že za situace, kdy bylo dovolací řízení pravomocně skončeno, již prominutí zmeškání lhůty nepřichází v úvahu.
Posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu napadli stěžovatelé ústavní stížností, v níž uvedli, že nesouhlasili s částkou, která jim měla být za jejich spoluvlastnické podíly vyplacena. Nechali si vypracovat znalecké posudky, na jejichž podkladě jejich právní zástupce sepsal dovolání, které posléze za stěžovatele podal. Poté, co právní zástupce stěžovatelů obdržel usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení, spojil se telefonicky s předsedou senátu Nejvyššího soudu a vysvětlil mu, proč k předložení plné moci nedošlo. Předseda senátu připustil, že situaci by bylo možno zhojit podáním návrhu na navrácení lhůty. Právní zástupce stěžovatelů měl v době, kdy mu byla výzva k doložení plné moci doručena, závažné zdravotní obtíže a do kanceláře docházel pouze cestou k lékaři nebo od lékaře. Korespondenci za něj přebíral jeho kolega P. K., který mu ji dával na stůl. Tak se stalo, že právní zástupce stěžovatelů výzvu přehlédl a na tuto nereagoval. Stěžovatelé zdůraznili, že oni nijak nepochybili, neboť si nechali vypracovat dovolání advokátem. Pochybil naopak městský soud, když výzvu k předložení plné moci zaslal pouze JUDr. Tyrnerovi, ačkoliv povinnost právního zastoupení v dovolacím řízení je zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, uložena výlučně dovolatelům a tedy i předmětná výzva měla být adresována především jim. To tím spíše, že JUDr. Tyrner, jak městský soud správně zjistil, nepředložil plnou moc pro dovolací řízení a nebyl tedy v procesním postavení právního zástupce stěžovatelů. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení krajského soudu č. j. 17 Co 281/2012-388 ze dne 14. 8. 2012 zrušil a aby mu uložil se věcí opětovně zabývat.
II.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí v rámci řízení o ústavní stížnosti. Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatelé v ústavní stížnosti výslovně netvrdili, že by vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, a tedy ani výslovně neidentifikovali žádné ústavně zaručené právo, k jehož porušení mělo postupem obecných soudů dojít. Z obsahu ústavní stížnosti nicméně bylo možno vyvodit, že stěžovatelé spatřovali neoprávněný zásah do svých práv v odepření přístupu k dovolacímu soudu, což byla námitka náležející do rámce ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud tedy posuzoval ústavní stížnost z hlediska možného porušení principů spravedlivého procesu.
Stěžovatelé spatřovali nesprávný postup obecných soudů v tom, že výzva k předložení plné moci nebyla doručena jim, nýbrž toliko advokátovi, který sepsal dovolání a který, nepředloživ soudu plnou moc pro dovolací řízení, stěžovatele v daném okamžiku nezastupoval. Jinými slovy řečeno, stěžovatelé vytýkali Nejvyššímu soudu, že zastavil dovolací řízení z důvodu nepředložení plné moci, aniž by předtím stěžovatelé byli k odstranění tohoto nedostatku řádně vyzváni.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že k pochybení, od nějž stěžovatelé odvozovali porušení svých ústavně zaručených práv, mělo dojít ještě v průběhu dovolacího řízení a toto se přímo promítlo do výroku rozhodnutí dovolacího soudu. Byť tedy stěžovatelé ústavní stížností formálně napadli usnesení krajského soudu č. j. 17 Co 281/2012-388 ze dne 14. 8. 2012, jejich námitky směřovaly fakticky výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 847/2012-370 ze dne 17. 4. 2012. Toto rozhodnutí však Ústavní soud přezkoumávat nemohl, neboť ve vztahu k němu již uplynula šedesátidenní lhůta dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (o usnesení Nejvyššího soudu o zastavení řízení se museli stěžovatelé dozvědět nejpozději dne 3. 5. 2012, kdy vznesli návrh na prominutí zmeškání lhůty, přičemž ústavní stížnost byla podána dne 16. 10. 2012).
Pokud šlo o usnesení krajského soudu č. j. 17 Co 281/2012-388 ze dne 14. 8. 2012, ve vztahu k němu byly splněny všechny podmínky pro jeho meritorní posouzení v rámci řízení o ústavní stížnosti, nicméně jak již bylo uvedeno výše, stěžovatelé vůči tomuto rozhodnutí žádnou konkrétní námitku nevznesli. Napadené usnesení krajského soudu bylo opřeno o právní názor, že došlo-li k pravomocnému skončení dovolacího řízení, nepřichází prominutí zmeškání lhůty k předložení plné moci v úvahu. Těmto závěrům neměl Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, a nezbylo mu proto než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Nad rámec rozhodovacích důvodů lze podotknout, že situace, k níž v projednávané věci došlo, je z lidského hlediska zcela pochopitelná, zejména domníval-li se právní zástupce stěžovatelů, jak uváděl v řízení před obecnými soudy, že plnou moc přiložil. Nicméně jak sám právní zástupce přiznal, jeho zdravotní obtíže nebyly takového charakteru, že by mu objektivně bránily se s předmětnou výzvou seznámit. Nadto byla výzva k odstranění nedostatku spočívajícího v absenci plné moci JUDr. Tyrnerovi doručena dne 8. 2. 2012, přičemž k zastavení řízení došlo až dne 17. 4. 2012. Tedy i po uplynutí stanovené osmidenní lhůty stále existoval dostatečný časový prostor, v němž bylo možno požádat o její prodloužení. Pakliže se tak z důvodů na straně právního zástupce stěžovatelů nestalo, nejedná se o skutečnost, jíž by bylo možno klást obecným soudům k tíži. Ani v tomto ohledu by tedy nebylo možno považovat postup obecných soudů za nespravedlivý.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu