ECLI:CZ:US:2012:4.US.3990.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3990/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem AK se sídlem Seydlovo nám. 30, 266 01 Beroun, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2012 č. j. 28 Co 339/2012-172, ve výroku IV., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí v jeho náhradově nákladovém výroku.
Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že jím bylo rozhodnuto v řízení zahájeném stěžovatelem jako žalobcem proti jím žalovanému otci o výživné pro zletilé dítě; ve výroku IV. soud zavázal žalovaného J. H. povinností zaplatit stěžovateli na nákladech odvolacího řízení částku 7 644 Kč. Odvolací soud uvedl, že při rozhodování o nákladech za právní zastoupení stěžovatele advokátem přihlédl k předmětu sporu a jeho charakteru a výši odměny advokáta určil podle ustanovení §7 písm. a) vyhlášky 484/2000 Sb. (5 000 Kč), a nikoliv podle §3 odst. 2 téže vyhlášky (z pětinásobku ročního plnění). Krajský soud v Praze zdůraznil prvořadý cíl řízení - placení výživného, a nikoliv zatížení žalovaného náklady odvolacího řízení ve výši nepřiměřeně vysoké k předmětu řízení a charakteru sporu, neboť šlo o skutkově a právně jednoduchou věc.
V ústavní stížnosti stěžovatel právnímu názoru Krajského soudu v Praze oponoval a jeho argumentaci označil za nepřesvědčivou.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevně neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002, U 25/27 SbNU 307, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevírá věcnému posouzení, jsou výjimečné, zpravidla tak činí tehdy, dosáhne-li tato otázka ústavně právní dimenze, tj. tehdy, shledá-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Z napadeného rozsudku je zřejmé, že stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení, nikoliv však v takové výši odměny za právní zastoupení, jakou předpokládal. Krajský soud v Praze však při rozhodování o náhradě nákladů řízení dostatečně vyložil důvody, které ho vedly k rozhodnutí jím vydaným. Názor krajského soudu a právní závěr z něho vyplývající má své opodstatnění a v kontextu dané věci jej nelze označit za libovolný či extrémně nespravedlivý. Ústavní soud jej proto akceptoval.
K argumentaci stěžovatele o porušení jeho vlastnického práva Ústavní soud uvádí, že čl. 11 odst. 1 Listiny chrání vlastnické právo již konstituované, svědčící konkrétnímu vlastníku. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (například rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo pouze tvrzené; tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u náhrady odměny a hotových výdajů advokáta, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit, resp. nahradit to, co by jinak zaplacením palmáre z vlastnictví stěžovatele ubylo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu