ECLI:CZ:US:2012:4.US.4093.12.2
sp. zn. IV. ÚS 4093/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Richardem Syslem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Praze 7, Ortenovo nám. 16, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1247/2012-74 ze dne 31. července 2012, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 18/2012-36 ze dne 23. ledna 2012 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 48 Cm 255/2010-22 ze dne 16. prosince 2011, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 48 Cm 255/2010-22 ze dne 16. prosince 2011 odmítl námitky podané stěžovatelem proti směnečnému platebnímu rozkazu téhož soudu č. j. 48 Cm 255/2010-10 ze dne 20. srpna 2002. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 8 Cmo 18/2012-36 ze dne 23. ledna 2012 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni UNILEASING, a.s. nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 1247/2012-74 ze dne 31. července 2012 řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně zastavil, dovolání stěžovatele proti usnesením odvolacího soudu odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho právo na spravedlivý proces bylo obecnými soudy porušeno tím, že posoudily věc pouze formálně, nezabývaly se podstatou věci, neprovedly stěžovatelem navržené důkazy a k projednání věci nenařídily ani jediné ústní jednání. Jejich jednání a jimi vydaná rozhodnutí podle názoru stěžovatele nesou znaky libovůle a stěžovateli tak nebyla poskytnuta soudní ochrana a jeho záležitost nebyla spravedlivě a veřejně projednána.
Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem opožděně podaná.
Ústavní soud se nejprve zabýval v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Podle zjištění Ústavního soudu nelze Nejvyššímu soudu v rozhodování o stěžovatelově dovolání vytknout žádné pochybení, neboť proti rozhodnutí soudu prvního stupně dovolání skutečně podat nelze, a proto řízení o něm muselo být zastaveno, a proti usnesení soudu odvolacího bylo dovolání skutečně ex lege nepřípustné a jako takové muselo být odmítnuto. Dovolací soud toto své rozhodnutí též patřičně odůvodnil a stěžovatel ostatně proti němu nevznáší ani žádné konkrétní námitky a ani netvrdí, že Nejvyšší soud měl o dovolání rozhodnout jinak. Navíc v podstatě stěžovatel sám konstatuje, že s ohledem na znění přísl. ustanovení občanského soudního řádu, jejichž protiústavnost však také nenamítá, ani Nejvyšší soud neměl prostor rozhodnout jinak. Z uvedeného důvodu je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
Tento závěr je určující pro hodnocení zbývajícího rozsahu ústavní stížnosti. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Jak je uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl pro jeho objektivní zákonnou nepřípustnost, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení. Pak se tedy neuplatní zásada vyslovená v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti začíná svůj běh dnem následujícím po doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovateli (prostřednictvím jeho právního zástupce) doručeno dne 5. března 2012, je třeba ústavní stížnost podanou dne 25. října 2012 v části směřující proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně hodnotit jako podanou opožděně.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost dílem jako opožděně podanou a dílem jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud odmítané ústavní stížnosti
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu