ECLI:CZ:US:2012:4.US.41.12.1
sp. zn. IV. ÚS 41/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti O. Š., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, AK se sídlem Bolzanova 1, 110 00 Praha, proti výrokům I. a II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2011 čj. 44 Co 106/2008-382, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel připomněl, že po kasačním nálezu Ústavního soudu rozhodl Krajský soud v Brně o náhradě nákladů řízení před nalézacím a odvolacím soudem tak, že za využití moderačního práva snížil povinnost stěžovatele k náhradě nákladů řízení žalovaným na polovinu. Podle stěžovatele však krajský soud při výkladu ustanovení §150 o. s. ř. opět pochybil, neboť stěžovateli prakticky přičetl k tíži, že se po žalovaných domáhal náhrady škody na zdraví; v tomto směru úvahám krajského soudu důrazně oponoval a vyjádřil přesvědčení, že soud měl projevit větší pečlivost a citlivost, neboť mimořádnost jeho případu odůvodňovala nepřiznat žádnému z žalovaných právo na náhradu nákladů řízení.
Z obavy před zahájením exekučního řízení stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť výše částky, kterou má uhradit žalovaným, je pro něho likvidační.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, rozsudku téhož soudu ze dne 10. 9. 2010 čj. 44 Co 106/2008-318 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2007 čj. 21 C 371/2005-295, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že Městský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele proti žalovaným obchodním společnostem GRADIOR, spol. s r. o., IMOS Brno, a. s., a GRADIOR GROUP, a. s., [žalovaní ad 1) - ad 3)] o zaplacení částky 1 438 586 Kč s přísl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatel byl zavázán zaplatit na nákladech řízení celkem 387 478 Kč, toto rozhodnutí však Ústavní soud nálezem ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III.ÚS 3448/10 zrušil z důvodu absence adekvátního odůvodnění zhodnocení okolností významných pro uplatnění moderačního práva soudu podle §150 o. s. ř.
Krajský soud v Brně poté ústavní stížností napadeným usnesením změnil rozsudek soudu I. stupně v náhradově nákladových výrocích tak, že zavázal stěžovatele zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovaným ad 1) a ad 3) společně a nerozdílně částku 52 540,88 Kč a žalovanému ad 2) částku 40 567,- Kč (výrok I.), rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradě nákladů předchozího odvolacího řízení žalovaným ad 1) a ad 3) společně a nerozdílně částku 60 624,- Kč a žalovanému ad 2) částku 40 008,- Kč (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu tohoto odvolacího řízení (výrok III.). V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud konkretizoval důvody, jež považoval za hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. a které ho vedly k závěru žalovaným náhradu nákladů řízení zčásti nepřiznat.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto zcela výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
Závěry o omezení přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení platí o to více pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Citované ustanovení je svou podstatou výjimečné v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, a proto jeho aplikace zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 619/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 165, usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sb. n. u., sv. 4, str. 357). Vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" se děje vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí a soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (např. nález sp. zn. III.ÚS 727/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 145). Ústavnímu soudu nenáleží hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, na http://nalus.usoud.cz); zasahuje zpravidla jen v případě zcela extrémního použití (zneužití) §150 o. s. ř., kdy soud založí aplikaci citovaného ustanovení na důvodech, jež jeho skutkovou podstatu zjevně nenaplňují, výrazně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I.ÚS 305/03, Sb. n. u., sv. 38 str. 3).
Takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Krajský soud v Brně se zabýval se majetkovými, sociálními a osobními poměry stěžovatele, poměřoval je s poměry žalovaných a nepominul ani okolnosti případu, které identifikovaly uplatněný nárok, jakož i důvod neúspěchu stěžovatele ve sporu. Takto označené a rozvedené důvody vedly krajský soud k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a k rozhodnutí nepřiznat úspěšným žalovaným právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Ústavní soud tak uzavřel, že rámec, v němž se volná úvaha soudu pohybovala, byl identifikovatelný a z hlediska smyslu a účelu použitého zákonného ustanovení akceptovatelný. Tvrzení stěžovatele o excesivní interpretaci aplikovaného ustanovení tak Ústavní soud nemohl přisvědčit.
Podle ustanovení §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nemá ústavní stížnost odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nevyhověl, a to aniž by považoval za potřebné rozhodovat o tomto návrhu samostatným usnesením.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítnout pro zjevnou neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. února 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu