ECLI:CZ:US:2012:4.US.4116.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4116/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. S., právně zastoupeného advokátem Mgr. Jaroslavem Čapkem, Komenského 241/35, Hradec Králové, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 2. 2012 č. j. 15 C 216/2011-74 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 54 Co 196/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Žalobou ze dne 4. 11. 2010 se stěžovatel domáhal nároku na poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém rozsudku ze dne 17. 2. 2012 sp. zn. 15 C 216/2011 dospěl k závěru, že nárok stěžovatele je promlčen. Ke shodnému závěru dospěl následně i odvolací soud, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel je toho názoru, že se obecné soudy při projednávání jeho případu dopustily diskriminace, a to způsobem aplikace obecného práva. Stěžovateli není znám žádný rozumný důvod, pro který by jedna skupina osob, poškozená nesprávným úředním postupem, měla být při realizaci práva na vyplacení finanční satisfakce za nesprávný úřední postup vázána poměrně krátkou lhůtou šesti měsíců, oproti jiné skupině, která disponuje nepoměrnou výhodou realizovat svá práva v tříleté promlčecí době.
Diskriminaci spatřuje stěžovatel též v tom, že bez právního doporučení nemohl zjistit, jaké finanční částky se jako satisfakce může domáhat. Tuto skutečnost nebraly obecné soudy při svém rozhodování v úvahu. Stěžovatel má za to, že se nachází ve stejné právní situaci jako ostatní poškození činností státu, a proto je rozdílné zacházení s jeho věcí nepřípustnou diskriminací.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani žádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Ústřední námitkou stěžovatele je tvrzená diskriminace, způsobená rozdílnou délkou promlčecí obsaženou v ustanovení §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu a obecnou tříletou promlčecí dobou danou ustanovením §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Ústavní soud k tomu uvádí, že v rozhodovací činnosti obecných soudů neshledal vůči stěžovateli jakoukoliv diskriminaci. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, kterými ustanoveními zákona se řídily, přičemž v jejich samotné aplikaci nelze spatřovat diskriminaci. Institut promlčení je v právním řádu upraven v celé řadě právních předpisů, přičemž je na vůli zákonodárce, jakou promlčecí dobu v tom kterém předpise stanoví. Rozdílné stanovení promlčecí doby v odlišných právních předpisech samo o sobě diskriminaci nezakládá, neboť na všechny případy stejného druhu dopadá totožná právní úprava. Z ústavněprávního hlediska je nezbytné setrvat na tom, aby promlčecí doba nebyla natolik krátká, aby fakticky docházelo k omezení vymahatelnosti práva. Stěžovatel ve svém návrhu sice uvedl, že bez právního doporučení nemohl zjistit, jaké finanční částky se z titulu satisfakce může domáhat, nicméně i pro tyto účely považuje Ústavní soud dobu šesti měsíců za dostatečnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu