ECLI:CZ:US:2012:4.US.412.12.1
sp. zn. IV. ÚS 412/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mysliveckého sdružení Brdo se sídlem Na Výšinách 101, Řevnice, zastoupeného Mgr. Ondřejem Blahou, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Jetelce 69/2, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 16 C 19/2008 ze dne 27. ledna 2010, rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 146/2010 ze dne 19. května 2010 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4346/2010 ze dne 9. listopadu 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Jak patrno z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení o žalobě stěžovatele na náhradu škody - obnovením v původní stav (vydáním označeného objektu), kterou měl podle žaloby stěžovateli způsobit žalovaný tím, že při restituci uvedeného objektu, resp. při uplatnění restitučního nároku nedodržel zákonem stanovené podmínky. Soud I. stupně prvým v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl, když po provedeném dokazování (včetně důkazů obsahem řady spisů obsahujících v rozsudku označená rozhodnutí pozemkového úřadu i soudů, vydaných v předmětném restitučním řízení) učinil závěr, že na straně žalovaného, jemuž byly nemovitosti vydány v souladu se zákonem, neshledal porušení právní povinnosti, a tudíž ani podmínky pro náhradu škody stěžovateli.
Odvolací soud druhým z označených rozhodnutí rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, se závěry soudu I. stupně se ztotožnil a dodal k nim, že na základě učiněných skutkových zjištění nebylo možno dospět k závěru, že by žalovaný jednal při podání žádosti v rozporu s dobrými mravy či zákonem anebo by porušoval povinnost stanovenou ustanovením §415 občanského zákona.
Dovolací soud pak následně v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatele, opírajícího jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl jako nepřípustné s vysvětlením, že právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a že právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové potíže. Poukázal pak na ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. s tím, že v posuzované věci je rozhodnutí pozemkového úřadu učiněné ve prospěch restituce žalovaným podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, správním aktem, který není soud v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat z hlediska jeho věcné správnosti, a odkázal přitom na obecnými soudy v jejich rozhodnutích učiněný podrobný popis procesu rozhodování o restitučním nároku žalovaného. Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obdobně jako v předchozích opravných prostředcích obsáhle zpochybňuje uvedené závěry obecných soudů s v podstatě opakovanou základní argumentaci, že žalovaný svým jednáním při uplatnění restitučního nároku jednal v rozporu s dobrými mravy a porušil prevenční povinnost uloženou zákonem, přičemž poukazuje na to, že soudy mají otázku absolutní neplatnosti právních úkonů řešit z úřední povinnosti, což v jeho případě nečinily. Dovolací soud pak tím, že na jím položenou otázku neodpověděl, postupoval v rozporu s vlastní judikaturou i judikaturou Ústavního soudu. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů proto stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. Soudy I. a II. stupně se věcí stěžovatele pečlivě zabývaly a na základě jimi zjištěného skutkového stavu ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy, vedoucí je ke konečnému závěru, že v dané věci nebyly naplněny základní předpoklady pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody. Uvedeným závěrům, vycházejícím z ustanovení §450 občanského zákona a odpovídajícím ustálené judikatuře soudů, lze stěží co vytknout i z důvodu, jenž ve svém odmítavém rozhodnutí uvedl soud dovolací, když poukázal na v ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. zakotvenou vázanost soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení rozhodnutím správního orgánu. Tuto zákonem stanovenou vázanost soudu - v posuzované věci tedy vázanost pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu o restitučním nároku žalovaného, navíc podrobeného přezkumu správním soudem i soudem Ústavním, stěžovatel ve své argumentaci zcela pomíjí. Opodstatněné nejsou ani jeho námitky v poměru k rozhodnutí dovolacího soudu. Jmenovaný soud totiž, jak již z dříve uvedeného patrno, své odmítavé rozhodnutí dostatečně objasnil vysvětlením podmínek, za nichž je možno účastníkem řízení položenou otázku považovat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, a to zdůrazněním předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení, kterýžto předpoklad v posuzované věci dán není.
Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu nezjistil a nemohlo tedy dojít ani k porušení jeho vlastnického práva a dalších shora označených práv. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu