ECLI:CZ:US:2012:4.US.420.12.1
sp. zn. IV. ÚS 420/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti I. S., zastoupené Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou, AK se sídlem Křižíkova 16, 186 00 Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2011 č. j. 21 Co 415/2011-80 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka, matka nezletilého syna J., s tvrzením o porušení práv zaručených v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte domáhala zrušení shora označeného rozsudku, jímž byla vyživovací povinnost otce k nezletilému snížena.
Stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jakým Městský soud v Praze posoudil změnu poměrů a vytkla mu, že z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, proč nepřihlédl k celkově nadstandardní životní úrovni otce nezletilého. V rekci na závěr soudu, že s ohledem na věk syna již matka nemusí vyvažovat vyživovací povinnost vůči němu svojí osobní péčí, uvedla, že o syna pečuje ve stejném rozsahu, jako v době, kdy bylo naposledy rozhodováno o výživném, veškerá péče spočívá na ní, neboť otec se se synem nestýká, nekontaktuje ho a nejeví o setkání s ním takřka žádný zájem. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že věc nebyla spravedlivě posouzena, a pokud soud konstatoval zvýšení odůvodněných potřeb nezletilého, ale současně otci snížil výživné, měl zřetelně vyložit, jaká hlediska vlastně pro své rozhodnutí zohlednil.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 7. 2011 č. j. 50 P 138/2011-63, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že nezletilý J. byl rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. 5. 2008 č. j. 11 P 58/2008-18 svěřen do výchovy matky a otci R. S. bylo stanoveno výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně. Návrh otce na snížení výživného Obvodní soud pro Prahu 5 po provedeném dokazování zamítl jako nedůvodný, v odvolacím řízení však Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil a vyživovací povinnost otce k nezletilému synovi snížil na částku 8 500 Kč měsíčně. Odvolací soud posoudil důkazy provedené nalézacím soudem odlišně a poté konstatoval podstatnou změnu poměrů jak u nezletilého (přibývající věk, studium, zhoršený zdravotní stav), tak i u matky (začala být výdělečně činná, má příjmy z pronájmu svého bytu) a otce (zvýšený průměrný měsíční příjem, byty ve svém domě již nepronajímá). Odvolací soud připomněl, že vyživovací povinnost k nezletilému stíhá oba rodiče a podotkl, že v současné době ji matka již nemusí vyvažovat péčí o nezletilého v rozsahu, jak tomu bylo v době posledního rozhodnutí soudu, kdy syn byl útlejšího věku.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a jejího nezletilého syna a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Při posouzení, zda došlo k porušení práv na výchovu dítěte a jeho péči (zahrnující i jeho výživu) Ústavní soud při výkladu ustanovení čl. 32 Listiny přihlíží i k jeho odstavci šestému (podrobnosti uvedených norem stanoví zákon) a k čl. 41 odst. 1 Listiny (práv uvedených v čl. 32 odst. 1 a 3 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí). Ústavní soud interpretuje tato ustanovení tak, že práva zakotvená v odstavci čtvrtém článku 32 Listiny v podrobnostech provádí zákon, jsou však přímo aplikovatelná s výhradou připuštěného omezení formulovaného v poslední větě tohoto ustanovení. Přímá použitelnost ustanovení článku 32 odst. 4 Listiny, který zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči, však neměla v projednávaném případě pro stěžovatelku, resp. jejího nezletilého syna, zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně. Tato práva tak nelze interpretovat jako výlučná práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu.
Ústavní soud je přesvědčen, že Městský soud v Praze neupřel stěžovatelce právo domáhat se ochrany práva na rodičovskou péči, zahrnující právo na dostatečnou výživu nezletilého, které je v podrobnostech upraveno normami podústavního práva, neboť na základě návrhu otce o materiálním zabezpečení nezletilého jednal a ve věci rozhodl.
Podstata problému a faktické jádro stěžovatelčiny argumentace brojící proti snížení vyživovací povinnosti otce se zúžilo na posouzení aplikace a interpretace norem v zákonné rovině, a to zejména těch ustanovení zákona, která umožňují soudu, změní-li se poměry, změnit i rozhodnutí o výši výživného. V projednávaném případě, jehož jádrem bylo posouzení, v jaké míře došlo ke změně poměrů ve srovnání s dobou, kdy bylo výživné naposledy upraveno, Městský soud v Praze aplikoval normy zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, upravující vyživovací povinnost rodičů k dětem s přihlédnutím k odůvodněným potřebám nezletilého a ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům obou jeho rodičů. Ústavní soud považoval za prokázané, že odvolací soud při hodnocení podstatné změny poměrů nejprve konstatoval stav zjištěný při poslední úpravě výživného a poté hodnotil stávající stav, kdy vycházel nejen z oprávněných potřeb nezletilého, ale i z příjmů obou rodičů a jejich majetkových poměrů, a poté dospěl k částce, kterou považoval za přiměřenou. Skutečnost, že soud druhého stupně dospěl k částce, s jejíž výší stěžovatelka nesouhlasila, je sama o sobě mimo rámec ústavního přezkumu. Ústavní soud se nezabývá hodnocením správnosti té či oné částky výživného, neboť závěr o ní plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem. Není úkolem Ústavního soudu prověřovat, zda právní závěry obecného soudu vyvozené ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv, pokud se obecný soud při svém rozhodování nedopustí pochybení, jež je natolik extrémní, že by jeho rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné. K takové situaci však podle zjištění Ústavního soudu v projednávané věci nedošlo.
Ústavní soud nepovažoval za opodstatněné ani tvrzené porušení Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., neboť neshledal, že by Městský soud v Praze v napadeném rozsudku jakkoliv popřel či vyvrátil zásady formulované v článku 3 odst. 1, článku 18 odst. 1 a článku 27 odst. 1 a 2. Za výchovu a vývoj nezletilého dál zodpovídá společně s matkou i otec, oba potom v rámci svých možností zabezpečují jeho životní podmínky nezbytné pro jeho rozvoj. Pokud tak otec nečiní i osobním kontaktem s nezletilým, nelze konstatovat, že soud porušil závazky plynoucí z mezinárodní smlouvy. Zájem dítěte je třeba vždy posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení chování toho kterého rodiče.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu