ECLI:CZ:US:2012:4.US.4224.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4224/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2012 č. j. 30 Co 548/2012-236, a proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 8. 2012 č.j. 18 C 325/2010-200, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 5. 11. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené (spojená s návrhem na odklad vykonatelnosti podle §79 zákona o Ústavním soudu, a to ve vztahu k v záhlaví citovanému rozhodnutí krajského soudu). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má zato, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), zakotvená zejména v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina"). Jádrem ústavní stížnosti je pak skutečnost, že administrativním pochybením prvostupňového soudu nebylo stěžovateli doručeno příslušné potvrzení (tiskopis) k jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků vztahujících se ke stěžovatelovu odvolání. Stěžovatel podle prvostupňového soudu nedoložil své majetkové poměry a jeho žádost o osvobození od soudních poplatků tedy byla v záhlaví citovaným usnesením okresního soudu zamítnuta. Proti zamítavému usnesení podal stěžovatel odvolání, k němuž zároveň přiložil příslušný tiskopis (potvrzení) osvědčující jeho majetkové poměry. Tyto krajský soud posoudil a uzavřel, že podmínky pro osvobození stěžovatele ve smyslu §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") nejsou dány a proto prvostupňové rozhodnutí podle §219 o. s. ř. jako ve výroku věcně správné potvrdil.
Podle stěžovatele ovšem tento postup krajského soudu nebyl ústavněkonformní, neboť ho tak odvolací soud připravil o možnost řádného přezkumu (to je o možnost případně podat odvolání); měl tedy rozhodnutí prvostupňového soudu zrušit a nechat stěžovatelovu žádost nejprve posoudit soudem prvního stupně.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.
Ke stěžovatelově argumentaci pak Ústavní soud může toliko konstatovat, že není správná. Postup krajského soudu zcela odpovídá smyslu a účelu §219 o. s. ř. ve znění zákona č. 59/2005 Sb. a i z hlediska ochrany základních práv a svobod je zcela přijatelný. Totiž ani Dodatkový protokol číslo 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - vztahující se nadto toliko k trestnímu řízení - nevylučuje situaci, kdy je prvoinstanční rozhodnutí odvolacím soudem změněno v neprospěch obžalovaného. To navíc za situace, kdy občanské soudní řízení není tak rigidně ovládáno zásadou dvojinstančnosti, jako je tomu v řízení trestním.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout. Návrh spojený s ústavní stížností přitom sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu