ECLI:CZ:US:2012:4.US.4362.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4362/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele T. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák, s. r. o., se sídlem Sokolská 60, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2012, č. j. 37 T 6/2011-2492, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2012 [zjevně správně z 11. 9. 2012], č. j. 2 To 110/2012-2740, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 16. 11. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody) jakož i ústavněprávní principy garantované zejména čl. 4, čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o přednostním projednání této ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu.
V záhlaví označeným usnesením krajského soudu byla přitom zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby s tím, že se stěžovatel dále ponechává ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) a c) trestního řádu; soud dále nepřijal slib stěžovatele ani dohled probačního úředníka ve smyslu §73 trestního řádu. Stížnost stěžovatele ve smyslu §141 a následující trestního řádu proti tomuto usnesení krajského soudu byla v záhlaví citovaným rozhodnutím vrchního soudu zamítnuta.
Stěžovatelova stížnostní argumentace v řízení před Ústavním soudem - kromě poněkud marginální "pochybnosti o tom, zda se [jemu] vytýkané jednání [zjednodušeně řečeno trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů] vůbec stalo" - se koncentruje do tvrzení, že došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, neboť krajský soud při rozhodování o otázkách stěžovatelovy vazby rozhodoval v jiném složení senátu, než při řízení, v němž je rozhodováno o stěžovatelově vině a trestu; o otázkách stěžovatelovy vazby rozhodovala přísedící, která se rozhodování stěžovatelovy věci předtím neúčastnila. Tuto skutečnost by stěžovatel v obecné rovině akceptoval, nicméně v tomto konkrétním případě má za to, že senát rozhodující o jeho vazbě byl obsazen nahodile, tedy nedovoleným způsobem [v této souvislosti pak stěžovatel odkazuje zejména na nález Ústavního soudu z 2. 6. 2011 sp. zn. II ÚS 3213/10 (N 105/61 SbNU 581)].
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů; v řízení o ústavní stížnosti střeží toliko dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud tedy obecně uvádí, že osoby vzaté do vazby mají právo na opakované přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro závěr o zákonnosti zbavení osobní svobody. To znamená, že příslušný orgán veřejné moci musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených trestním řádem, ale též existenci důvodné obavy, na níž je vazba založena, tj. legitimnost cíle sledovaného vazbou.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout zpravidla toliko tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Především obecné soudy jsou povolány k výkladu zákonných znaků konkrétních skutečností (srov. ust. §67 tr. ř.) vztahujících se k důvodům vazby; při důkladné znalosti skutkových okolností, jakož i důkazní situace, mají povinnost v každém stádiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením skutečně nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.
Prizmatem zejména těchto východisek Ústavní soud posoudil stěžovatelovo stížnostní žádání a dospěl k závěru, že žádné z jeho námitek nemůže přisvědčit.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je podle Ústavního soudu dostatečně zřejmé, proč obecné soudy ponechaly stěžovatele ve vazbě.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na odlišné obsazení senátu, jak je popsáno shora, pak Ústavní soud s odkazem na veřejně dostupný rozvrh práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2012 [srovnej oficiální server českého soudnictví: portal.justice.cz] shledal, že byla-li účastna rozhodování o otázkách stěžovatelovy vazby I. V. jako přísedící oddělení 37 T jmenovaného soudu, pak bylo postupováno zcela v souladu s tímto rozvrhem práce ve znění jeho pozdějších změn, patřičně zdůvodněných; tím se ovšem právě projednávaný případ odlišuje od judikatury Ústavního soudu, na níž stěžovatel ve své stížnosti odkazuje.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu