ECLI:CZ:US:2012:4.US.477.12.1
sp. zn. IV. ÚS 477/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky O.PO.RA, odborová organizace (dříve Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu), se sídlem Bouzov č. 8, zastoupené JUDr. Petrou Vons Janulkovou, advokátkou se sídlem na adrese Olomouc, Blanická 19, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2011 č. j. 28 Co 430, 434/2011-37 a proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. ledna 2011 č. j. 18 C 229/2010-13 a ze dne 30. května 2011 č. j. 18 C 229/2010-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. února 2012, se stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelky, bylo napadenými rozhodnutími porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 229/2010 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou doručenou obvodnímu soudu dne 15. července 2010 domáhala zaplacení částky 30 000,- Kč po žalované České republice - Ministerstvu kultury jako náhrady nemajetkové újmy podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), z důvodu tvrzeného nedodržení zákonné lhůty a vědomého a záměrného bránění právu na informace, ve kterých spatřuje nesprávný úřední postup Národního památkového ústavu (dále jen "NPÚ"). Podáním ze dne 15. ledna 2011 stěžovatelka navrhla spojit řízení s řízení vedeným u obvodního soudu pod sp. zn. 22 C 35/2010. Obvodní soud zjistil, že stěžovatelka se v obou soudních řízeních domáhá zaplacení nemajetkové újmy ve stejné právní věci proti stejné žalované, přičemž rozdíl spočívá v odlišném časovém období. Obvodní soud usnesením ze dne 18. ledna 2011 č. j. 18 C 229/2010-13 řízení zastavil (§83 odst. 1 a §104 odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatelka toto rozhodnutí obvodního soudu napadla odvoláním, které spojila s žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů. Obvodní soud usnesením ze dne 30. května 2011 č. j. 18 C 229/2010-29 stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů zamítl (výrok II.). I proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. října 2011 č. j. 28 Co 430, 434/2011-37 usnesení obvodního soudu ze dne 18. ledna 2011 o zastavení řízení potvrdil (výrok I.) a usnesení obvodního soudu ze dne 30. května 2011 v zamítavém výroku o ustanovení zástupce z řad advokátů potvrdil, ve výroku o nepřiznání osvobození od soudních poplatků zrušil (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že podle jejího názoru způsob, jakým odvolací soud právě posoudil otázku totožnosti věci, svědčí o mechanické aplikaci judikatury, vedoucí k naprosté dezinterpretaci judikatury, ústící v právní závěr, který je v přímém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelka se domnívá, že předmětem nároků uplatněných dvěma různými žalobami jsou dva zcela odlišné nesprávné úřední postupy, spočívající v nevydání rozhodnutí či neučinění úkonu v zákonem stanovené lhůtě ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka má rovněž za to, že rozhodnutí odvolacího soudu znamená porušení ústavního principu "předvídatelnosti" soudních rozhodnutí a je excesem vykazujícím v kontextu nesprávně vyřízené žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů znaky "zmanipulování řízení".
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelka toliko polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy a předkládá Ústavnímu soudu vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy celou věc posoudit. Odvolací soud se přitom ohledně usnesení, které se týká zastavení řízení z důvodu překážky řízení zahájeného (§83 odst. 1 o. s. ř.), ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. Ohledně usnesení, kterým obvodní soud nepřiznal osvobození od soudních poplatků odvolací soud souhlasil s odvolací námitkou, že stěžovatelka o to nežádala a tento výrok byl tedy v usnesení nadbytečný. Rozhodnutí obvodního soudu, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce z řad advokátů, pak odvolací soud považuje za správné s tím, že v daném případě jde o zřejmě neúspěšné uplatňování práva, jestliže se stěžovatelka domáhá téhož nároku, jako v řízení zahájeném již 28. ledna 2010. Pokud pak obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. V napadených rozhodnutích nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry. Ústavní soud tedy neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavně právní roviny a proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. března 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu