ECLI:CZ:US:2012:4.US.479.12.1
sp. zn. IV. ÚS 479/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické ve věci navrhovatelů 1) M. S.-R.-R., 2) I. S. a 3) H. S.-R., Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem Sadová 1808, 289 22 Lysá nad Labem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 28 Cdo 2680/2011-194 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2011 č. j. 18 Co 20/2011-155, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], stěžovatelé napadli v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení ústavních kautel a jejich ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 2 odst. 4, čl. 4, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V podrobně rozvedeném návrhu vyložili argumentaci, dle níž je dána pravomoc soudů ve smyslu §7 o. s. ř. k určení, že přihlášení se k německé příslušnosti H. M. S.-R.-R., narozeným XX. XX. XXXX v Blansku, zemřelým X. X. XXXX v Rájci nad Svitavou, podpisem dotazníku Fragebogen dne 29. 9. 1939, je absolutně neplatné. Ve prospěch tohoto názoru argumentovali celou řadou rozhodnutí obecných soudů a Ústavního soudu. Stěžovatelé vyjádřili názor, že bez tohoto (prvotního) určení soudem je vyřízení jejich restitučních nároků nemožné. Domáhali se, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelů vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Nejvyšší soud, který rozhodoval o dovolání stěžovatelů, opřel závěr o jeho zamítnutí o konstatování, že se ztotožňuje s výsledným právním názorem odvolacího soudu, dle něhož je třeba odmítnout snahu stěžovatelů obejít ustanovení §7 odst. 3 o. s. ř. cestou určovací žaloby, vztahující se pouze k jedné z podmínek významných pro rozhodnutí ve správním řízení, a to k náležitosti (co do svobodné vůle projevu) ve vztahu k žádosti o přihlášení se k německé příslušnosti, které je oprávněn a povinen posoudit správní orgán ve věci samé (tj. ve věci státního občanství H. M. S.-R.-R.). Při odůvodnění této argumentační linie vyšel z ustanovení §2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a §10 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání občanství České republiky.
V této souvislosti podložil danou úvahu odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž v rozhodnutí uveřejněném pod č. 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že soud sám může posoudit otázku, o níž přísluší rozhodovat jinému orgánu. Tuto otázku posuzuje pro účely řízení ve věci samé; její řešení má platnost jen pro toto řízení. Dále, že v rozhodnutí uveřejněném pod č. 56/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že u soudu nelze uplatňovat nárok na uložení povinnosti správnímu orgánu pokračovat navrženým způsobem v pokračujícím správním řízení.
Při takto koncipované úvaze postačí dle názoru Ústavního soudu na obsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu jako ústavně souladný výraz kautely nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) odkázat. Je třeba uvést, že toto stanovisko je koherentní s obsahem odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 98/04, vydaného Ústavním soudem právě ve věci stěžovatelů, přičemž do kontradikce - pokud setrvává na správně právním pořadu práva ohledně řešení záležitosti stěžovatelů - se stěžovateli uvedenými soudními rozhodnutími se nedostává.
Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2012
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu