ECLI:CZ:US:2012:4.US.633.12.1
sp. zn. IV. ÚS 633/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2012 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou, v právní věci stěžovatele J. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 294/2009 ze dne 26. 10. 2010 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 3 T 248/2010 ze dne 7. 2. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 22. 2. 2012 doručeno podání označené jako "stížnost pro porušení zákona" dle §266 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud v této souvislosti v prvé řadě podotýká, že k projednání stížnosti pro porušení zákona není příslušný (o stížnostech pro porušení zákona rozhoduje Nejvyšší soud) a stěžovatel ani není osobou oprávněnou stížnost pro porušení zákona podat (tak může učinit pouze ministr spravedlnosti). Kdyby tedy Ústavní soud posoudil podání stěžovatele striktně dle jeho formálního označení, nezbylo by mu než návrh stěžovatele odmítnout dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud nicméně posoudil návrh stěžovatele dle jeho obsahu jako návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť takový postup byl pro stěžovatele příznivější. Ovšem ani tak nemohl Ústavní soud ústavní stížnost meritorně projednat.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Ústavní stížnost stěžovatele směřovala jednak proti rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 29 4/2009 ze dne 26. 10. 2010 a dále proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 3 T 248/2010 ze dne 7. 2. 2011, nicméně jak bylo zjištěno ze sdělení jmenovaných soudů, ani proti jednomu z výše uvedených rozsudků nepodal stěžovatel odvolání. Následně bylo usnesením Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 3 T 248/2010 ze dne 8. 12. 2011 rozhodnuto o započtení doby od 8. 11. 2011 02.05 hod. do 8. 11. 2011 11.30 hod. do trestu odnětí svobody uloženého výše uvedeným rozsudkem téhož soudu, a usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 294/2009 ze dne 24. 1. 2012 bylo rozhodnuto o přeměně podmíněného trestu na nepodmíněný, přičemž stěžovatel opět ani v jednom případě nevyužil možnosti podat proti těmto usnesením stížnost. Nevyčerpání opravných prostředků stěžovatel zdůvodňoval tím, že neměl k nadřízeným soudům důvěru, v případě Okresního soudu ve Zlíně potom tím, že mu nebyl soudem ustanoven obhájce a on sám nebyl schopen si právní pomoc zajistit.
Za okolností, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval, přičemž argumenty, které v této souvislosti uváděl, nebylo možno podřadit pod žádný z důvodů uvedených v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neměl Ústavní soud jinou možnost než považovat ústavní stížnost za nepřípustnou a jako takovou ji dle §43 odst. 1 písm. e) odmítnout. Jelikož ústavní stížnost stěžovatele nebyla způsobilá meritorního projednání, nevyzýval již Ústavní soud stěžovatele k odstranění vady podání spočívající v absenci právního zastoupení (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť na výsledku řízení o ústavní stížnosti by to nemohlo nic změnit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2012
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj