ECLI:CZ:US:2012:4.US.639.10.1
sp. zn. IV. ÚS 639/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Ing. M. J., zastoupeného JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem, AK Pejchal, Nespala a spol., pracoviště Stankovského 144, Čelákovice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, č. j. 28 Cdo 1388/2010-1057, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2009, č. j. 19 Co 378/2006-1009, ve znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2009, č. j. 19 Co 378/2006-1024, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 3. 1999, č. j. 3 C 72/95-373, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 5. 3. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, jenž posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížností, jíž stěžovatel několikrát doplňoval, se domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Svůj návrh spojuje s návrhem na odklad vykonatelnosti podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatel jako jeden z žalobců domáhal určení, že je oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Byť soudy nejprve věc posuzovaly tak (zjednodušeně řečeno), že majetkoprávní dispozice, jež činili právní předchůdci stěžovatele (tedy konkrétně kupní smlouva uzavřená mezi vnuceným správcem majetku právních předchůdců stěžovatele a A. Š.), byly neplatné, neboť k nim došlo pod tlakem německé okupace. Nakonec (po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu) bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel (ostatní žalobci během řízení zemřeli) není oprávněn k uplatňování nároku ve smyslu §4 a §4a zákona o půdě. Vyšly z toho, že zmíněná majetková dispozice sice byla učiněna pod tlakem okupace, ale A. Š. byl osobou státně spolehlivou, za předmětné nemovitosti zaplatil odpovídající kupní cenu a převzal dluhy právních předchůdců stěžovatele. Nemohl přitom nést odpovědnost za to, jak poválečné struktury státní moci naložily s tímto majetkem, resp. s jím zaplacenou částkou jako kupní cenou, jež se díky nastupujícímu totalitárnímu režimu nedostala do dispozice právních předchůdců stěžovatele.
Stěžovatelova ústavněprávní argumentace, jež je formálně velmi rozsáhlá, se zejména koncentruje do tvrzení, že obecné soudy se nevypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele a že Nejvyšší soud při svém rozhodování v rámci odůvodnění svých rozhodnutí ve věci příliš autoritativně omezil prostor pro posuzování věci soudy nižších stupňů. Konečně stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Kromě rozsáhlého spisového materiálu měl Ústavní soud k dispozici vyjádření nalézacího i odvolacího soudu. Tato vyjádření jsou však ryze formální a vzhledem k tomu, že právní zástupce stěžovatele mnohokrát do soudního spisu vedeného Ústavním soudem nahlížel, mohl k uvedeným vyjádřením zaujmout stanovisko. Proto je Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice; ostatně ani vzhledem k jejich obsahu z nich sám při rozhodování nevycházel.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Tyto závěry pak správně aplikovaly, a to jak s ohledem na procesní postup stěžovatele v řízení, tak s ohledem na zásady restitučního řízení.
Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele pak Ústavní soud uvádí následující:
Obecné soudy se v ústavní stížností napadených rozhodnutích vypořádaly se všemi důkazními návrhy. Pokud k provedení důkazů navrhovaných stěžovatelem nepřistoupily, pak to v rozhodnutí řádně odůvodnily. K tomu Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí nikterak nezpochybňují pracovitost stěžovatelových předků či jejich oddanost vlasti za nacistické okupace. Naopak. Ovšem restituční zákonodárství a jeho principy nemohou napravit veškeré křivdy, jež se v souvislosti s nacistickou okupací a na ni v mnohých případech (jako je i ostatně případ stěžovatele) navazujícím bezprávím socialistické diktatury, udály. Proto by celá věc ze strany stěžovatele neměla být chápána jako prohra či křivda. Obecné soudy se zabývaly věcí velmi pečlivě, a pokud dospěly ke shora uvedenému závěru, je třeba to akceptovat.
Naznačuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud nepřiměřeně zasáhl do rozhodovací autonomie soudů nižších stupňů, pak z napadených rozhodnutí ani z vyžádaného spisového materiálu podle Ústavního soudu nic takového neplyne. Nejvyšší soud toliko při rozhodování stěžovatelovy věci vycházel z myšlenky, že pokud A. Š. právním předchůdcům stěžovatele za jejich nemovitosti zaplatil kupní cenu (což ani žalobci v řízení nezpochybňovali), pak by nebylo spravedlivé tento majetek nynějším žalovaným (právním předchůdcům A. Š.) nevydat, neboť by se tak jedna křivda napravovala křivdou jinou.
S ohledem na právě uvedené pak ani rozhodnutí o nákladech řízení, jež stěžovatel v uvedeném rozhodnutí ve věci samé zpochybňuje, nemůže mít ústavněprávní rozměr.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Ostatní návrhy stěžovatele sdílejí osud této ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu