ECLI:CZ:US:2012:4.US.649.12.1
sp. zn. IV. ÚS 649/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ M. D. a 2/ E. P.-D., zastoupených JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem na adrese Karlovy Vary, Na Vyhlídce 53, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2011 č. j. 30 Cdo 4056/2011-234, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2011 č. j. 11 Co 317/2010- 198 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. dubna 2010 č. j. 10 C 328/2008-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. února 2012, stěžovatelé podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 10 C 328/2008 se zjišťuje, že soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali určení, že výlučným vlastníkem pozemku p. č. 1449/12 v katastrálním území Bublava je obec Bublava. Stěžovatelé zpochybnili vlastnické právo manželů Š. k uvedenému pozemku s tím, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva spatřovali v tom, že jim bylo znemožněno zúčastnit se nabídkového řízení o prodeji obecního majetku, předložit své vyjádření v rámci nabídkového řízení i předložit nabídku ke koupi. K odvolání stěžovateli podanému odvolací soud napadený rozsudek ve věci samé jako věcně správný potvrdil, neboť se ztotožnil se závěry uvedenými v rozsudku soud prvního stupně, totiž že stěžovatelé nemohou mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Nejvyšší soud pak dovolání, které stěžovatelé rovněž podali, odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že napadená rozhodnutí považují za formalistická, nepřesvědčivá a tudíž nespravedlivá, odhlížející od zvláštností a specifik projednávané věci.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces neshledal. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze polemizují se závěry, které vyvodily ve věci rozhodující soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatelů zaručeného ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. března 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu