ECLI:CZ:US:2012:4.US.689.12.1
sp. zn. IV. ÚS 689/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem na adrese Olomouc, Riegrova 12, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2011 č. j. 17 C 459/2009-180 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. listopadu 2011 č. j. 12 Co 388/2011-198, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. února 2012, se stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení vedeném před Okresním soudem v Olomouci (dále jen "okresní soud") proti žalovanému L. P. domáhá vypořádání společného jmění manželů. Obvodním soudem nebyly opakovaně na straně jedné shledány předpoklady, aby byla stěžovatelka soudem osvobozena od soudních poplatků, na straně druhé zamítl obvodní soud návrh stěžovatelky o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů. Stěžovatelka napadla rozhodnutí okresního soudu odvoláním, přičemž Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako odvolací soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že podle jejího názoru podmínky přiznání osvobození od soudních poplatků i k ustanovení právního zástupce splňovala. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci obecnými soudy a vytýká jim, že její majetkové poměry nesprávné zhodnotily, okresní soud jí navíc znovu po opakované žádosti nezaslal tiskopis čestného prohlášení a vycházel tak, dle tvrzení stěžovatelky, z neúplných podkladů. Stěžovatelka rovněž poukázala na závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 3463/10, kterým sice Ústavní soud její předchozí ústavní stížnost ve stejné věci odmítl jako zjevně neopodstatněnou, nicméně apeloval na obecné soudy, aby postupovaly velmi pečlivě a důkladně své rozhodnutí zvážily, neboť případ stěžovatelky je zjevně případem "hraničním". Dále stěžovatelka podrobně rozebrala výši svého příjmu s tím, že v jejím případě jde o alarmující případ, který nesvědčí o spravedlivém přístupu ze strany obecných soudů ke stěžovatelce.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelka toliko polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy a předkládá Ústavnímu soudu vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy celou věc posoudit. Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že okresní soud vyhodnotil všechny rozhodné skutečnosti správně a jeho závěry hodnotil odvolací soud jako bezchybné, a to i v kontextu se závěry uvedenými v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. V napadených rozhodnutích nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry. Ústavní soud tedy neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavně právní roviny a proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. března 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu