ECLI:CZ:US:2012:4.US.698.12.1
sp. zn. IV. ÚS 698/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Teplická 874/8, 405 02 Děčín, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, AK se sídlem Karolíny Světlé 301/8, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011 č. j. 33 Cdo 3287/2009-411 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 2. 2009 č. j. 12 Co 624/2008-332 a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2008 č. j. 25 C 116/2007-281, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 11. 2008 č. j. 25 C 116/2007-319, a věc vrácena Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před Okresním soudem v Olomouci a Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh řízení jsou stěžovatelce i účastníku řízení známy.
Stěžovatelka má za to, že ústavní stížnost je přípustná, neboť proti rozsudku Nejvyššího soudu nejsou přípustné žádné opravné prostředky a jsou tak naplněny podmínky požadované v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je dle jejího názoru případně přípustná i podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) téhož zákona, neboť svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Přesah představuje širší okruh případů a subjektů, na který dopadá otázka řešená v rozsudku Nejvyššího soudu, a zároveň potřeba ústavně konformního výkladu vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě.
V meritu ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla Nejvyššímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení upravující stanovení náhrady škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny, neboť rozhodl, že je třeba od náhrady škody odečíst platby, které odběratel za naměřenou (fakturovanou) elektřinu již uhradil. Podle stěžovatelky však nelze směšovat dva skutkově odlišné nároky, které navíc svědčí dvěma odlišným právním subjektům.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny předpoklady pro její přezkum požadované zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě shledal, že ústavní stížnost ač formálně bez vad, podaná včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, není přípustná a nelze ji tedy projednat.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Podle odst. 2 písm. a) téhož ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
V projednávaném případě stěžovatelka napadla rozsudek Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek nalézacího a odvolacího soudu a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Nejedná se tedy o rozhodnutí konečné, jímž by bylo rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelky, ale o rozhodnutí, jež vrací věc do rozhodovacího procesu. Byť je nalézací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v kasačním rozsudku, nelze dopředu presumovat podobu jeho rozhodnutí ani konečný výsledek řízení. Z těchto důvodů nelze považovat napadený rozsudek Nejvyššího soudu za rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (k tomu srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31).
Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud upřesnil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém vyložil podmínky, za jakých se kasační rozhodnutí mohou zcela výjimečně stát předmětem ústavně právního přezkumu. Děje se tak pouze za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" (srov. body 29 a 30 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11), shrnutě vyjádřeno, tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí. Taková situace v projednávané věci nenastala, neboť řízení v předmětné věci dosud neskončilo.
Pokud se stěžovatelka dovolávala výjimky z povinnosti vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva, Ústavní soud jí nepřisvědčil. Jak již dříve judikoval, ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje určitý průlom do zásady subsidiarity ústavní stížnosti v tom smyslu, že v zákonem specifikovaných případech stěžovatel sice nemusí vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, leč tato skutečnost nemění nic na tom, že Ústavní soud může rozhodovat toliko o rozhodnutích, která již nabyla právní moci. O tom svědčí také gramatická dikce citovaného ustanovení, která výslovně hovoří pouze o neodmítnutí přijetí ústavní stížnosti "i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce", tj. pouze v případě nevyčerpání všech opravných prostředků, nikoliv v případech dalších. Proto tedy aplikace citovaného ustanovení připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže v příslušném řízení sice nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, leč napadené rozhodnutí ve věci již nabylo právní moci (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 201/99 ze dne 21. 7. 1999 dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci k takové situaci zjevně nedošlo a ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze aplikovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Vycházeje z toho, že stěžovatelka se výslovně domáhala aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž posouzení existence podmínek v tomto zákonném ustanovení zakotvených, za jejichž splnění byla by jinak nepřípustná ústavní stížnost projednatelná, náleží senátu, bylo rozhodnuto o odmítnutí návrhu senátně (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 589/06 ze dne 12. 2. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. března 2012
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu