ECLI:CZ:US:2012:4.US.725.12.1
sp. zn. IV. ÚS 725/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky L. L., zastoupené Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou se sídlem Na Dlouhé mezi 16/996, Praha 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 18 C 349/2010-113 ze dne 10. 1. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") č. j. 18 C 349/2010-113 ze dne 10. 1. 2012, jímž jí byla uložena povinnost uhradit obchodní společnosti CFS - FINANCIAL SERVICES, spol. s r. o., (dále jen "vedlejší účastnice") částku 1.600,- Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení částku 9.960,- Kč.
Obvodní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že stěžovatelka měla jako komisionář zařídit pro komitenta (právního předchůdce vedlejší účastnice) získání pohledávek od Dopravního podniku města Brna, a. s., které vznikly z porušení přepravních smluv. V okamžiku, kdy stěžovatelka získala předmět plnění komisionářské smlouvy, nabyl k nim vlastnické právo komitent. Stěžovatelka se rovněž zavázala na podkladě smlouvy o poskytování právních služeb tyto pohledávky vymáhat, v době převzetí částky 1.000,- Kč na úhradu dluhu vzniklého z porušení přepravní smlouvy, již však vedlejší účastnici nezastupovala a ani komisionářský vztah mezi nimi netrval, bylo tedy její povinností tuto částku bez zbytečného odkladu vedlejší účastnici (o postoupení pohledávek komitentem na vedlejší účastnici věděla) předat. Protože tak neučinila, bezdůvodně se na úkor vedlejší účastnice obohatila o částku 1.000,- Kč a způsobila jí navíc škodu ve výši 600,- Kč, neboť vedlejší účastnice v důsledku absence informace o splnění dluhu neúspěšně žalovala u soudu dotčenou osobu, která porušila přepravní řád Dopravního podniku města Brna, a. s., respektive adekvátně procesně nereagovala - nevzala žalobu zpět a nepožádala o vrácení soudního poplatku.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že vydáním napadeného rozhodnutí obvodního soudu bylo neoprávněně zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatelka v této souvislosti vytýkala obvodnímu soudu, že porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, neboť se odchýlil od platné právní úpravy komisionářské smlouvy a nerespektoval bohatou judikaturu vztahující se k této problematice. Nalézací soud dále dle stěžovatelky porušil zákonem uloženou povinnost zkoumat aktivní legitimaci žalobce, bez řádného zdůvodnění odmítl provést stěžovatelkou navržené důkazy a nevypořádal se s otázkou litispendence; to vše za situace, kdy povaha věci vylučovala podání opravného prostředku. Stěžovatelka uvedla, že si je vědoma judikatury Ústavního soudu vážící se k tzv. bagatelním věcem, o takový případ se však dle jejího názoru v projednávané věci nejednalo; proti stěžovatelce bylo totiž podáno zhruba sedmdesát typově shodných žalob, přičemž žalovaná částka v součtu přesahovala hranici 10.000,-Kč. S ohledem na zmíněná pochybení obvodního soudu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
S obdobnými námitkami jako v nyní projednávané věci se již Ústavní soud vypořádal v usneseních sp. zn. II. ÚS 1809/11 ze dne 30. 8. 2011 a sp. zn. II. ÚS 3357/10 ze dne 14. 9. 2011 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz), jimiž za v podstatě týchž skutkových okolností odmítl ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné. I v případě aktuální ústavní stížnosti platí, že obvodní soud své rozhodnutí ve všech ohledech velmi podrobně odůvodnil; podstata stěžovatelkou tvrzených pochybení tedy zjevně měla svůj základ nikoliv v opomenutí námitek a důkazních návrhů, neboť s těmito se obvodní soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě vypořádal, nýbrž v jejím odlišném názoru na právní posouzení věci. V tomto ohledu by však mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo, odlišný právní názor obvodního soudu na výklad relevantních ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, týkajících se komisionářské smlouvy, sám o sobě porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezakládá. V dalším pak Ústavní soud odkazuje na obsah citovaných usnesení, neboť ani v projednávané věci neshledal důvod se od závěrů v nich uvedených jakkoliv odchýlit.
Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s právním názorem obvodního soudu v rovině podústavní, stavěla Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo uvedeno výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu