ECLI:CZ:US:2012:4.US.816.12.1
sp. zn. IV. ÚS 816/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Michaely Židlické a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. T., zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 8, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 276/2010-28 ze dne 27. 7. 2010 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3293/2011-57 ze dne 29. 11. 2011, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a P. T. a České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálené ul. 75/19, IČO: 45272956, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 6. 3. 2012 a dále upřesněným podáním ze dne 23. 4. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. Stěžovatelka v ní tvrdila, že Městský soud v Praze (odvolací soud) pochybil, když ji nevyzval k odstranění vad podání, a následně o něm rozhodl. Protože nápravu nezjednal ani Nejvyšší soud poté, co k němu stěžovatelka podala dovolání, měly tím obecné soudy porušit čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si příslušný spis, neboť z obsahu ústavní stížnosti a přiložených kopií soudních rozhodnutí se podávají veškeré skutečnosti rozhodné pro posouzení návrhu.
3. Ústavní stížnost je zčásti opožděná a zčásti zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
5. Jak se z listin podává, proti vedlejšímu účastníkovi (P. T.) byla nařízena exekuce. Stěžovatelka, jako jeho manželka, se stala účastnicí řízení o nařízení exekuce a proti usnesení exekučního soudu, jímž byla exekuce nařízena, podala blanketní odvolání. To odvolací soud přezkoumal a shledav, že nebylo opodstatněné, odvolání odmítl. Stěžovatelka se domnívala, že ji nejdříve měl vyzvat k odstranění vad - uvedení důvodů, pro které odvolání podává.
6. Jak plyne z ustanovení §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, "[p]roti usnesení o nařízení exekuce je přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne."; zejména ve větě druhé jde o jasný pokyn zákonodárce soudu, jak má s blanketním odvoláním naložit. Z ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu se podává, že tam, kde exekuční řád obsahuje výslovnou úpravu, nelze pro exekuční řízení přiměřeně použít ustanovení občanského soudního řádu. Ústavní soud uzavírá, že odvolací soud postupoval v souladu s kogentními ustanoveními upravujícími postup v řízení, a nemohl se tak dopustit porušení práva na spravedlivý proces, jak stěžovatelka namítala.
7. Stěžovatelka byla odvolacím soudem poučena, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné. I přesto jej stěžovatelka podala; Nejvyšší soud je neshledal jako přípustné, a proto je odmítl. V tomto kontextu neshledává Ústavní soud porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Uvedené má však dopad na posouzení přípustnosti ústavní stížnosti vzhledem k rozhodnutí odvolacího soudu. Zatímco vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla stížnost podána včas, vůči usnesení odvolacího soudu tomu tak již nebylo, neboť dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně neměl (viz ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), a lhůta k podání ústavní stížnosti počíná již doručením rozhodnutí odvolacího soudu.
8. Ústavní soud s politováním konstatuje, že se v tomto případě nenaplnil úmysl a očekávání zákonodárce, jenž stanovil nutnost zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem s nadějí, aby advokátní přímus zamezil bezúčelnému podávání ústavních stížností.
III.
9. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zčásti opožděný a zčásti zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2012
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu