ECLI:CZ:US:2012:4.US.831.12.1
sp. zn. IV. ÚS 831/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011 č. j. 6 Tdo 1337/2011-25, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2011 č. j. 10 To 313/2011-118 a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. 3. 2011 č. j. 32 T 273/2010-84, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho základních práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. 3. 2011 č. j. 32 T 273/2010-84 byl uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle ustanovení §228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a přečinu ublížení na zdraví podle ustanovení §146 odst. 1 tr. z. ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. z. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. z. spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců. Uvedených přečinů se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 5. 11. 2010 na dálnici Dl jako řidič osobního automobilu AUDI A6 jedoucí v pravém jízdním pruhu ve směru na Prahu měl úmyslně prudce přibrzdil před za ním jedoucím osobním automobilem Ford Mondeo řízeným L. K. (vedlejší účastník), v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel a měl tak svým jednáním způsobit vedlejšímu účastníku na osobním automobilu škodu ve výši nejméně 57.654,67 Kč, přičemž si musel být vědom toho, že touto úmyslnou riskantní a bezohlednou jízdou ohrozí řidiče a spolujezdce z uvedeného vozidla. Ke stěžovatelem podanému odvolání Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2011 č. j. 10 To 313/2011-118 rozsudek nalézacího soudu zrušil a na základě skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem shledal stěžovatele opětovně vinným ze shora spáchaných přečinů a pouze změnil výši škody stěžovatelem způsobenou na 23.887,- Kč a zmírnil výměru uloženého trestu zákazu činnosti na dobu dvou let a šesti měsíců. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 11. 2011 č. j. 6 Tdo 1337/2011-25 odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že soud prvního stupně pochybil tím, že ho uznal vinným z úmyslného trestného činu, aniž bylo v řízení prokázáno, že stěžovatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoníku porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, resp. nebylo nijak prokázáno, že by věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, by byl s takovým následkem srozuměn. Soud prvního stupně vyšel z výpovědi vedlejšího účastníka a svědecké výpovědi P. D., přičemž vedlejší účastník ani uvedený svědek ve své výpovědi neuvedli žádnou skutečnost, z níž by se dalo usuzovat na úmyslné spáchání uvedených přečinů stěžovatelem. Stěžovatel naopak jakýkoliv úmysl dopustit se trestného jednání popíral a uvedl, že celý jeho manévr včetně brzdění vyplynul z krizové situace poté, co došlo k hrozbě kolize jeho vozu a vozu poškozeného. Závěr nalézacího soudu o srozumění stěžovatele s ohrožením nebo poškozením zájmů chráněných trestním zákonem je tak podle stěžovatele pouze ničím nepodloženým subjektivním dojmem uvedeného soudu. Soud nedokazoval, jak intenzivně stěžovatel údajně brzdil po zařazení se před vozidlo poškozeného, jak daleko se před vozidlo poškozeného skutečně zařadil, ani dostatečně nezdůvodnil, proč a z jakých důvodů považoval chování stěžovatele za zjevnou "odplatu" za předchozí zpomalení jeho jízdy poškozeným či jaké pohnutky měly stěžovatele vést k úmyslu poškozeného ohrozit. Soud prvního stupně se tak nevypořádal s obhajobou stěžovatele a jím popisovaným průběhem skutkového děje. Za takové situace měl soud prvního stupně postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a tedy svá skutková zjištění hodnotit a kvalifikovat ve prospěch stěžovatele.
4. Ani odvolací soud se s námitkami stěžovatele směřujícími proti závěrům nalézacího soudu o úmyslném spáchání uvedených přečinů řádně nevypořádal a uznal stěžovatele vinným ze spáchání uvedených přečinů, aniž by provedl další dokazování. Stěžovatel je přesvědčen, že při posuzování jeho věci postupovaly obecné soudy výrazně pod vlivem současného mediálního zájmu o tzv. "piráty silnic", přičemž jejich cílem bylo stěžovatele exemplárně potrestat, kdy uložení exemplárního trestu vyplývá z odůvodnění rozsudku prvního stupně, jež bylo implicitně přejato i do rozhodnutí odvolacího soudu.
5. K rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že závažnost pochybností stran prokázání úmyslného spáchání uvedených přečinů jeho osobou založila oprávněnost jím podaného dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odmítnutím stěžovatelových námitek z důvodu, že se stěžovatel domáhal pouze námitek v oblasti skutkové (procesní), tak došlo ze strany Nejvyššího soudu k pochybení, neboť v souladu např. s nálezem Ústavního soudu II. ÚS 669/05 měl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele posoudit meritorně. Obecné soudy se v dané věci rozhodly na základě chybného kvalifikování zjištěného skutkového děje, kdy se nevypořádaly s obhajobou stěžovatele a porušily tak princip objektivní pravdy a princip presumpce neviny. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 32 T 273/2010.
7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právními závěry rozhodnutí obecných soudů a domáhá se ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Uvedeným postupem staví stěžovatel Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(. Jedná-li se o způsob, jakým obecné soudy v trestních věcech kvalifikovaly skutek pachatele, připadá zásah Ústavního soudu v úvahu jen v případech zcela zjevného porušení základních zásad trestního práva hmotného či flagrantního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů.
8. Podstatou argumentace stěžovatele je názor, že obecné soudy ve svých rozhodnutích kvalifikovaly jeho skutek v rozporu s výsledky dokazování a uznaly ho vinným, aniž prokázaly naplnění subjektivní stránky uvedených trestných činů, a nerespektovaly tak zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel tyto své námitky směřuje k hodnocení provedených důkazů obecnými soudy a k právním závěrům z nich učiněných. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i hodnocení výpovědi vedlejšího účastníka, svědecké výpovědi P. D. a stěžovatelovy námitky, že odvolací soud neprovedl další dokazování. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocení dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li Ústavní soud libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska stěžovatelem uváděných hmotněprávních aspektů trestného jednání. Zjištění zavinění a jeho prokázání pachateli trestného činu patří ze samé povahy věci k nejobtížnějším úkolům, jež právní řád před orgány činné v trestním řízení klade. Zvláště nesnadné je prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku, spočívající ve srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud nedospěl k přesvědčení, že by závěr o úmyslném zavinění stěžovatele, vyslovený obecnými soudy, byl v nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi. Jak nalézací, tak i odvolací soud se velmi podrobně zabývaly všemi provedenými důkazy a na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu oba obecné soudy dospěly k jednoznačnému závěru o stěžovatelově vině ze spáchání předmětného trestného činu. Konstatovaly přitom, že k agresivní jízdě se v podstatě doznal i sám stěžovatel. O tom, že se obecné soudy zjištěnými závěry dostatečně zabývaly, svědčí i to, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odvoláním napadený prvoinstanční rozsudek korigoval co do výše škody, kterou měl stěžovatel svým jednáním způsobit vedlejšímu účastníku, a ve výroku zmírnil uložený trest zákazu činnosti s odůvodněním, že přihlédl k osobním a rodinným poměrům stěžovatele. Pokud stěžovatel namítá, že odvolací soud ho uznal vinným na základě zjištění soudu prvního stupně, aniž by provedl další dokazování, pak Ústavní soud uvádí, že odvolací soud dospěl k závěru, že nalézací soud provedl ve věci řádné dokazování a považoval proto za nadbytečné všechny skutkové okolnosti znovu rozebírat.
10. Ke stěžovatelově námitce, že cílem obecných soudů bylo ho pod vlivem mediálního zájmu o tzv. "piráty silnic" exemplárně potrestat, Ústavní soud uvádí, že úhrnný podmíněný trest odnětí svobody byl stěžovateli uložen při dolní hranici trestní sazby a jeho výkon byl odložen na přiměřenou dobu. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dopustil úmyslné trestné činnosti v souvislosti s řízením motorového vozidla, byl mu uložen i trest spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, kdy právě v trestu zákazu řízení spočívá těžiště stěžovatelova postihu, přičemž odvolací soud ke stěžovatelovu odvolání svým výrokem jeho rozsah dále zmírnil. Ústavní soud se proto nemohl ztotožnit se stěžovatelovým názorem o jeho exemplárním potrestání.
11. Pokud stěžovatel vytýká rozhodnutí Nejvyššího soudu, že neposoudil jeho dovoláním meritorně, pak podle zjištění Ústavního soudu Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, proč nebyl naplněn stěžovatelem tvrzený dovolací důvod a proč dovolání odmítl. Ústavní soud v něm neshledal nic, co by mělo za následek porušení jakéhokoli ústavně zaručeného práva stěžovatele. Námitky stěžovatele proti postupu Nejvyššího soudu tak považuje Ústavní soud za nedůvodné a v této souvislosti uváděný odkaz na nález Ústavního soudu za nepřípadný.
12. Po celkovém posouzení dané věci dospěl Ústavní soud k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak. K tvrzenému porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 3 Listiny Ústavní soud uvádí, že tato ustanovení v podstatě garantují obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantované základní právo a svobodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu