ECLI:CZ:US:2012:4.US.85.12.1
sp. zn. IV. ÚS 85/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky RH leas, s.r.o., "v likvidaci", se sídlem v Bruntále, Třída práce 15/1710, zastoupené JUDr. Radkem Závodným, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Duškova 917/4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2105/2010-825 ze dne 21. září 2011 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Co 510/2009-470 ze dne 29. září 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 1 Nc 195/2002 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Bruntále usnesením č. j. 1 Nc 195/2002-446 ze dne 3. dubna 2009 zastavil exekuci, vedenou proti stěžovatelce a společnosti RUCHSTAV HOLDING a.s. (dále jen "druhá povinná"), pro oprávněnou K+B Expert, s.r.o. Odvolání stěžovatelky a druhé povinné proti uvedenému usnesení Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 10 Co 510/2009-470 ze dne 29. září 2009 odmítl. Dovolání stěžovatelky a druhé povinné Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 2105/2010-825 ze dne 21. září 2011 též odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje činnost soudu prvního stupně a soudu odvolacího a poukazuje na pochybení, ke kterým jejich činností a v jejich rozhodnutích mělo dojít nejen v exekučním řízení, ale též v soudním řízení o nároku, který byl následně exekučně vymáhán v řízení, z něhož vzešla v záhlaví citovaná rozhodnutí.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, nesouhlasí stěžovatelka se závěrem, že dovolání není objektivně přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu a má za to, že dovolání bylo přípustné přinejmenším z důvodu uvedeného v jeho ust. §239 odst. 2 písm. b), přičemž zároveň upozornila na možnost jeho přípustnosti dle ust. §237 odst. 1 písm. c) téhož předpisu. Stěžovatelka dále uvádí, že s ohledem na to, že Nejvyšší soud využil možnosti dané mu v ust. §243c odst. 2 občanského soudního řádu, jí není zřejmé, proč se nevypořádal přinejmenším s jí tvrzeným a v dovolání dostatečně odůvodněným dovolacím důvodem §239 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Tím podle stěžovatelky založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí a zároveň porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Porušení práva na rovnost účastníků řízení spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že v ústavní stížnosti popsaným jednáním soudů všech stupňů byla oprávněným v exekučním řízení vedeném Okresním soudem v Bruntále pod sp. zn. 1 Nc 195/2002 přes jejich nečinnost přiznána práva, kterých měly pozbýt, respektive, že Okresní soud v Bruntále předmětné řízení nezastavil a ani soudy vyšších stupňů v rámci svého rozhodování tuto vadu neodstranily. Tímto svým jednáním soudy měly ke škodě stěžovatelky suplovat činnost oprávněných a porušit tak rovnost stran.
Ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a v části směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podaná po lhůtě pro její podání.
Stran v záhlaví citovaného rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud shledal, že podaná dovolání stěžovatelky a druhé povinné nebyla přípustná dle žádného ustanovení občanského soudního řádu, včetně ustanovení stěžovatelkou uváděných. Usnesením odvolacího soudu bylo odvolání odmítnuto. Tímto usnesením tedy nebylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, což jsou základní podmínky pro přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) nebo ust. §239 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud tak rozhodl správně a též odůvodnění jeho rozhodnutí považuje Ústavní soud za dostatečné.
Ústavní soud v této situaci dále podotýká, že o nepřípustnosti dovolání byla stěžovatelka poučena již v rozhodnutí odvolacího soudu.
Právě uvedené skutečnosti pak determinují rozhodnutí o ústavní stížnosti v části směřující proti v záhlaví citovanému rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní způsob zachování šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti a míří především na tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu však platí jen v případě, že Nejvyšší soud podané dovolání odmítl pro nepřípustnost z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud je odmítl z jiných důvodů, např. pro opožděnost, pro vady nebo pro jeho zákonnou nepřípustnost, je třeba mít za to, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu již uplynula (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 45/04, sp. zn. III.ÚS 10/06 nebo sp. zn. IV. ÚS 1098/08).
V projednávaném případě nebylo dovolání stěžovatelky odmítnuto "z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu", ale pro zákonnou (objektivní) nepřípustnost, a proto neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) odmítne, mělo (mohlo) být stěžovatelce zřejmé od počátku, a to obzvláště byla-li zastoupena advokátem.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, tedy ode dne 16. prosince 2009 (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části jako zjevně neopodstatněnou a v části jako podanou po lhůtě pro její podání podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu