ECLI:CZ:US:2012:4.US.898.12.1
sp. zn. IV. ÚS 898/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. K., právně zastoupeného advokátem Mgr. Jiřím Pernicou, Bratislavská 12, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 10. 2011 č. j. 22 Nc 382/2009-2012 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011 č. j. 28 Co 125/2011-2452, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů. Svým přípisem ze dne 12. 6. 2012 požádal stěžovatel o odklad vykonatelnosti napadených rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadenými rozsudky bylo upraveno výživné stěžovatelových nezletilých dětí pro dobu po rozvodu a stejně tak došlo k úpravě styku mezi dětmi a stěžovatelem. Stěžovatel je toho názoru, že v řízení jak před okresním, tak i krajským soudem, došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel poukazuje především na skutečnost, že většina jednání obou soudů probíhala v nepřítomnosti stěžovatele. Stalo se tak navzdory řádným, včasným a zejména vždy lékařskou zprávou doloženým omluvám stěžovatele, v nichž stěžovatel vyslovil svůj výslovný požadavek být osobně přítomný u soudního jednání a tím tak možnost uplatňovat procesní možnosti, na které má účastník řízení nezadatelné právo. Stěžovatel se omluvil z jednání nařízeného u odvolacího soudu na 29. 9. 2011. Tuto svoji omluvu spojenou se žádostí o odročení jednání stěžovatel opět řádně doložil lékařskou zprávou. Odvolací soud však nepovažoval předloženou omluvu za důvodnou a naopak dovodil, že šlo toliko o obstrukci ze strany stěžovatele, a to proto, že stěžovatel se omluvil z důvodů údajné nemoci k jednání u odvolacího soudu na den, na který jednání vůbec nařízeno nebylo (omluvil se na 29. 7. 2011) a žádost o odročení znovu soudu předložil dne 28. 9. 2011. Stěžovatel tak neměl možnost být přítomen prováděnému dokazování listinami a výslechem I. Š. a provedeným důkazům se vyjádřit. Stejným způsobem porušoval ústavně zaručená práva i soud prvního stupně. Dne 12. 10. 2010 požádal stěžovatel o odročení jednání z důvodu svojí nemoci a tuto žádost doložil lékařskou zprávou Š. V telefonickém hovoru Š. soudu prvního stupně potvrdil, že stěžovateli byla předepsána antibiotika a cestování se nejeví vhodným. Připojená lékařská zpráva Š. byla opatřena datem 7. 10. 2010. Soud prvního stupně však přesto jednání neodročil, a to na základě sdělení matky, že si stěžovatel vyzvedl děti ke styku dne 8. 10. 2010. Podobně postupoval soud i v dalších případech. Obecné soudy nevzaly v potaz odůvodnění stěžovatele, že v době nemoci měl důvodnou obavu z absolvování náročného několikahodinového jednání.
Obecné soudy učinily též nesprávný závěr o tom, že stěžovatel není schopen přijmout práci s pevnou pracovní dobou a že by tudíž nebyl odpovědným vychovatelem. Soudy nepřihlíží přitom k situaci na trhu práce, kdy stěžovatel je veden v registru uchazečů o zaměstnání a v nabídce žádné volné pracovní místo odpovídající jeho kvalifikaci není. Stejně tak je spekulativní úvaha, že by stěžovatel mohl přijmout i jinou pracovní pozici (projektant, stavbyvedoucí). Soudy neprovedly jediný důkaz prokazující, že by stěžovatel pozici u kteréhokoliv zaměstnavatele skutečně a reálně mohl získat. Obecné soudy neprovedly klíčový důkaz, a to přibrání znalce z oboru zdravotnictví - dětské psychologie a psychiatrie, jímž mělo být ověřeno, který z obou rodičů je objektivně lepším vychovatelem a u kterého z rodičů je pro děti lepší výchovné prostředí. Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel i v tom, že s ohledem na postup matky, která svévolně odvezla děti 200 km od původního bydliště, mohly upravit styk dětí s otcem v mnohem širší rovině.
Dalšího pochybení se soudy dopustily při hodnocení finanční situace otce, kdy stanovené výživné neodpovídá jeho reálným příjmům. V řízení před obecnými soudy byli vyslechnuti pouze svědci navržení matkou, tedy protistranou. Naopak soudy neprovedly výslechy svědků, které navrhl stěžovatel a jimiž měly být objasněny otázky týkající se konfliktních vztahů mezi rodiči.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal též na průtahy, k nimž ve věci docházelo. Soud prvního stupně vydal ve věci předběžné opatření v březnu 2009, ale první jednání bylo ve věci nařízeno až téměř po roce, tj. v únoru 2010. Tímto postupem soudů byla zvýhodněna matka, neboť soudy pak již vycházely z toho, že si děti v novém bydlišti zvykly.
Dne 13. 6. 2012 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatele, jímž se snaží podpořit tu část své argumentace, jež se vztahuje k výši vykázaných příjmů a stanoveného výživného. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
K námitce stěžovatele o omezení jeho základního práva na účast při řízení nutno uvést, že již krajský soud se v rámci svého odůvodnění vypořádal s důvody, pro které omluvu stěžovatele z jednání neakceptoval. Nad tam uvedené lze uvést, že za situace, kdy je jeden z rodičů natolik nemocen, že se nemůže účastnit soudního jednání, je vhodné zvážit, zda by vůbec měl absolvovat samotný styk s dětmi a tím je vystavit riziku přenosu nemoci. Již samotná jízda na vzdálenost několika set kilometrů pod tíhou nemoci představuje zvýšení pravděpodobnosti nehody a tím i ohrožení zdraví nejen stěžovatele, ale též jeho vlastních dětí.
Napadá-li stěžovatel závěry obecných soudů týkající se jeho pracovního zařazení, nezbývá než na jejich závěry opět odkázat. Zvláště krajský soud se této otázce obšírně a podrobně věnoval, přičemž jeho závěry nelze považovat za nelogické. Obecné soudy se rovněž vypořádaly s okolnostmi, pro které nevycházely při stanovení vyživovací povinnosti stěžovatele z jím vykázaných příjmů, ale z celkové majetkové situace, která byla ovlivněna nedůvodným zbavováním se majetku.
Stejně tak je nutno odkázat na přiléhavé závěry krajského soudu stran střídavé péče.
Dle náhledu Ústavního soudu nelze pochybení obecných soudů spatřovat ani v neprovedení navrženého důkazu, jímž mělo dojít k ověření toho, který z rodičů je objektivně lepším vychovatelem. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že soudy v rámci svého odůvodnění uvedly důvody, pro které předmětný důkaz neprovedou.
Jedinou výtku, kterou lze z hlediska práva stěžovatele na spravedlivý proces akceptovat, je pochybení soudu prvního stupně, který nařídil první jednání ve věci téměř po jednom roce od vydání předběžného opatření. Tuto výtku vznesl vůči soudu prvního stupně i soud krajský, nicméně za nastalého stavu věci nezbývá, než sledovat zájem dětí a jejich faktické setrvání v péči matky zohlednit i při rozhodování o jejich výchově a výživě.
Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že spatřuje vnitřní rozpornost v rozsudku krajského soudu, který na straně 21 uvádí, že oba rodiče jsou způsobilí děti vychovávat, přičemž na str. 23 konstatuje, že stěžovatel je nezodpovědný. Uvedená tvrzení však nelze vytrhávat z kontextu, neboť není pochyb o tom, že stěžovatel má v obecné rovině zájem na výchově svých dětí, nicméně to nic nemění na tom, že s ohledem na jím vylíčenou nemožnost svého zaměstnání není schopen zajistit péči a současně hmotné prostředky při případné střídavé péči.
Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu