ECLI:CZ:US:2012:Pl.US.23.12.1
sp. zn. Pl. ÚS 23/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká (soudce zpravodaj), Jiří Mucha, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti M. B., poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupeného Mgr. Janem Matesem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 6, Kladenská 413/37, proti postupu předsedkyně Poslanecké sněmovny při projednávání sněmovního tisku č. 580/4 - vládního návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel, poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu, proti skutečnosti, že mu bylo dne 13. 7. 2012 na 41. schůzi předsedkyní Poslanecké sněmovny odebráno slovo a jeho vystoupení bylo přerušeno, přestože k takovému postupu nebyly dány relevantní důvody. Tímto postupem mělo dojít k zásahu do stěžovatelových práv, garantovaných ustanoveními čl. 17 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tvrzené možnosti vzniku škody ve výši 169,6 miliard korun navrhl stěžovatel přednostní projednání věci. Současně stěžovatel požádal o vydání předběžného opatření, kterým by se odložilo projednání předmětného návrhu zákona.
Ústavní soud nepovažoval za nezbytné samostatným usnesením vydaným podle ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyslovit, že věc, jíž se návrh týká, je naléhavá. Ústavní soud však i bez tohoto formálního usnesení projednal věc přednostně z důvodu, že vzhledem k petitu ústavní stížnosti (viz níže) by pozdější projednání věci ztrácelo na významu.
Ústavní soud se nejprve musel zabývat otázkou, zda je stěžovatelova ústavní stížnost způsobilá projednání Ústavním soudem, respektive zda je Ústavní soud oprávněn ji projednat.
Stěžovatel označil svoje podání k Ústavnímu soudu výslovně jako ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Petitem této ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud dle zásady iudex ne eat ultra petita partium striktně vázán, stěžovatel navrhl vydání nálezu, na jehož základě by se projednání sněmovního tisku č. 580/4 - vládního návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi - vrátilo do druhého čtení.
Kompetence Ústavního soudu vymezuje ustanovení čl. 87 odst. 1 a 2 Ústavy, z nichž v kontextu projednávané věci jsou rozhodující pouze pravomoci uvedené v ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) a d) Ústavy, tedy oprávnění zrušit zákon či některé jeho ustanovení, jež je v rozporu s ústavním pořádkem a oprávnění rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatel petitem ústavní stížnosti navrhuje vrácení projednávání vládního návrhu zákona do druhého čtení, je tedy zřejmé, že jeho podání není návrhem ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy [k takovému návrhu by ostatně nebyl dle ustanovení §64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ani aktivně legitimován]. Z uvedeného výčtu je patrné, že stěžovatel svojí ústavní stížností z povahy věci - jelikož stěžovatel své podání proti žádnému určitému rozhodnutí, jehož zrušení by musel navrhovat, nesměřuje - může brojit pouze proti tzv. jinému zásahu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pokud stěžovatel petitem ústavní stížnosti žádá o vrácení projednávání návrhu zákona do druhého čtení, žádá patrně o reparaci tzv. jiného zásahu ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, dle kterého Ústavní soud může přikázat příslušnému státnímu orgánu, aby obnovil stav před zásahem do stěžovatelových práv.
Dle konstantní judikatury Ústavního soudu však legislativní činnost není možno považovat za zásah orgánu veřejné moci (srov. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 92/94, III. ÚS 121/04 a mutatis mutandis usnesení sp. zn. Pl. ÚS 10/04). Je tak evidentní, že podává-li stěžovatel svoji ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (a nikoliv ve smyslu ustanovení §64 a násl. zákona o Ústavním soudu), žádá jí Ústavní soud o vydání rozhodnutí, k němuž není orgán ochrany ústavnosti příslušný.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl, neboť k jejímu projednání není příslušný.
Odmítnout musel Ústavní soud současně i stěžovatelův návrh na odklad dalšího projednání sněmovního tisku č. 580/4, aniž by se zabýval otázkou jeho přípustnosti, neboť tento návrh sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9.října 2012
Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu