ECLI:CZ:US:2012:Pl.US.44.10.1
sp. zn. Pl. ÚS 44/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele G&C PACIFIC NIUE LIMITED, se sídlem Dalton House, 60 Windsor Avenue, London SW19 RR, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zapsané v registru společností Anglie a Walesu pod č. No 670826, zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Lesnická 52, 613 00 Brno, proti usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2010, č.j. 5 Afs 92/2008-147, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2010, č.j. 5 Afs 92/2008-175, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010, č.j. 5 Afs 110/2008-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Stěžovatel poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008-147 (dále jen "rozšířený senát NSS"), a odkázal na další dvě v záhlaví citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Ve vztahu k usnesení rozšířeného senátu NSS v prvé řadě připomněl jeho právní názor týkající se zahájení a vedení vytýkacího řízení v souvislostech s řízením vyměřovacím, a to včetně vyměření konkludentního podle §46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "ZSDP"). Poukázal na to, že rozšířený senát NSS dovodil, že správce daně může zahájit vytýkací řízení až do té doby, než v blíže neurčené době provede posouzení vyústivší v konkludentní vyměření. Stěžovatel považuje tuto právní úvahu za logicky věcně nesprávnou, neboť je-li ZSDP konstruována fikce vyměření daně (ukončení řízení vyměřovacího) k určitému a nezpochybnitelnému datu, nelze po tomto datu provést jakýkoliv úkon, který by konkludentní projev vůle (tj. projev učiněný jinak než výslovně) zpětně konstituoval. Již samotný projev vůle učiněný správcem daně "posouzením", zda se daňová povinnost přiznaná v daňovém přiznání odchyluje od skutečné daňové povinnosti či nikoliv, tak vylučuje její konkludentní vyměření; podmíněná existence konkludentního vyměření (zmiňována v napadeném usnesení rozšířeného senátu NSS sub 28) je proto "zjevným protimluvem". Stěžovatel uvedl, že výklad práva, tak jak byl přijat rozšířeným senátem, je výkladem extenzivním vedoucím k tomu, že právní postavení daňových subjektů ve vztahu ke konkludentnímu vyměření daně by bylo nejisté. Připomněl, že účelem zavedení lhůt pro fiktivní vyměření daně bylo stimulovat správce daně k včasnému výkonu jeho práv a povinností a z hlediska právní jistoty daňových subjektů nastolit situaci, kdy po jejich uplynutí zanikají i jejich povinnosti; výklad §47 odst. 2 ZSDP vycházející z úvahy, že skutečnosti navozené fikcí "doručení" konkludentního rozhodnutí o vyměření ve smyslu §46 odst. 5 ZSDP jsou podmíněny jakoukoli další činností správce daně učiněnou v čase po skutečnosti navozené zákonem předpokládané fikce na základě vůle správce daně (projevené jeho nečinností), je interpretací, jež vybočuje z ústavních mezí a zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel konečně uvedl, že senát NSS na základě napadeného (citovaného) usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008-147, vydal rozsudek ze dne 2. 9. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008-175 (kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2008, č. j. 30 Ca 72/2007-98), a rozsudek ze dne 25. 8. 2010, č. j. 5 Afs 110/2008-129 (kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2008, č. j. 30 Ca 129/2007-103). Zdůraznil, že také oba citované rozsudky senátu NSS trpí stejnou neústavností, jako usnesení rozšířeného senátu NSS.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008-147, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008-175, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010, č. j. 5 Afs 110/2008-129, zrušil a aby rozhodl, že stěžovateli náleží náhrada nákladů právního zastoupení, které specifikoval.
II.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
A.1 Ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008-175, kterým rozhodl o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2008, č.j. 30 Ca 72/2007-98 (se zřetelem k usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008-147), Ústavní soud připomíná, že krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Brně ze dne 10. 1. 2007, č. j. 17645/06-1300-708157, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ivančicích ze dne 6. 10. 2006, č. j. 34303/06/294971/8277, ve věci vyměření DPH za zdaňovací období březen 2005 ve výši 921 381 Kč. Podle krajského soudu bylo u stěžovatele vytýkací řízení, které skončilo doměřením daně, zahájeno neoprávněně, tj. v době, kdy předmětná daň byla již daní pravomocně konkludentně vyměřenou; konstatoval, že pokud je daň pravomocně vyměřena, nelze zahájit vytýkací řízení ve smyslu §43 odst. 1 ZSDP. Krajský soud uzavřel, že pokud správce daně nestihne zahájit vytýkací řízení ještě předtím, než je daň pravomocně vyměřena, lze případné neshody odstranit až v rámci daňové kontroly, tedy po vyměření daně. Správce daně však vydal výzvu podle §43 ZSDP až dne 26. 5. 2005, tedy již po vyměření daně. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podalo žalované Finanční ředitelství v Brně (dále jen "žalované FŘ") kasační stížnost, neboť mělo za to, že vytýkací řízení nebylo zahájeno protiprávně. Uvedlo, že v §46 odst. 5 větě druhé ZSDP je konstruována fikce časového okamžiku vyměření daně jako určitý stav, ze kterého se v právním předpise vychází. Fikce vyměření dle §46 odst. 5 ZSDP může nastat pouze za předpokladu, že se vyměřená daň neodchyluje od daně uvedené daňovým subjektem v přiznání. Ke zjištění, zda je tato podmínka naplněna, může správce daně dospět až na základě výsledků vyměřovacího řízení. Ze spisového materiálu je zřejmé, že správce daně nedospěl k závěru, že se vyměřená daň nemá odchylovat. Nebyla-li proto naplněna podmínka užití zákonné fikce, nemohlo dojít k vyměření dle §46 odst. 5 ZSDP. To, že v případě stěžovatele nebude uvedené ustanovení aplikováno, se stěžovatel dozvěděl již 24. 5. 2005, kdy bylo u něj provedeno místní šetření; výzva podle §43 ZSDP, která následovala dne 26. 5. 2005, nebyla proto nezákonná.
Pátý senát Nejvyššího správního soudu (jemuž byla kasační stížnost proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2008, č. j. 30 Ca 72/2007-98, přidělena) postoupil věc rozšířenému senátu NSS; důvodem byla aplikace §46 odst. 5 ZSDP v souvislosti s uplatněním postupu dle §43 ZSDP, a to s ohledem na odlišný právní názor prvního senátu NSS, který vyslovil v rozsudku ze dne 19. 9. 2007, č. j. 1 Afs 51/2007-52.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008-147, pak rozhodl, že vytýkací řízení je nástrojem řízení vyměřovacího, který je ve lhůtě stanovené pro vyměření nebo doměření daně uplatnitelný pouze v případech, že vyměřovací řízení bylo ohledně konkrétní daně za konkrétní zdaňovací období zahájeno na základě daňového přiznání či hlášení nebo dodatečného daňového přiznání podaného daňovým subjektem. Vytýkací řízení však nelze zahájit a vést poté, co došlo k aktu vyměření daně prvoinstančním správcem daně, včetně vyměření konkludentního podle §46 odst. 5 ZSDP (výroková část I.); dále rozhodl, že věc se vrací k projednání a rozhodnutí pátému senátu (výroková část II.).
Rozšířený senát NSS v odůvodnění (Poznámka: ve kterém dospěl k závěru uvedenému ve výrokové části I., který obvykle bývá - jako ratio decidendi - součástí odůvodnění) podrobil podrobnému rozboru ustanovení §46 odst. 5 ZSDP; uvedl zejména, že konkludentně lze vyměřit daň jen ve výši uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení, tj. že si daňový subjekt může být vždy jist výší takto vyměřené daně [a contrario to znamená, že vždy, když chce správce daně vyměřit daň ve výši odchylné od té, která je uvedena v daňovém přiznání nebo hlášení nebo dodatečném daňovém přiznání, musí vydat platební výměr (dodatečný platební výměr) a doručit je daňovému subjektu]. Uvedený platební výměr existuje pouze právně, protože objektivní právo stanoví, že se na něj má hledět, jako by existoval, i když fakticky vydán nebyl. Navíc existuje jen podmíněně, a sice tehdy, je-li splněna hypotéza normy obsažené v §46 odst. 5 ZSDP, tedy neodchyluje-li se vyměřená daň od daně uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení. Vzniká se zpětnou účinností ke dni uvedenému ve větě druhé §46 odst. 5 ZSDP v den, kdy správce daně na základě posouzení daňového přiznání či hlášení nebo dodatečného daňového přiznání a případných dalších poznatků, které má k dispozici, dojde k závěru, že se daň, kterou je na místě vyměřit, neodchyluje od daně uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení. Výsledek posouzení se projeví toliko v daňovém spisu, a sice v příslušné kolonce daňového přiznání či hlášení nebo dodatečného daňového přiznání, v níž se zaznamená provedení vyměření podle §46 odst. 5 ZSDP. Tzv. konkludentní vyměření či doměření daně tedy ve skutečnosti není konkludentním, čili mlčky učiněným, nýbrž výslovným, avšak zjednodušeným a interním, tedy navenek (mimo sféru správce daně) se bezprostředně neprojevujícím způsobem vyměření daně. K projevení se uvedeného způsobu vyměření navenek dojde většinou jen tím, že správce daně daňovému subjektu na základě jeho žádosti sdělí výsledek vyměření.
Rozšířený senát NSS - ze vztahu vytýkacího řízení a tzv. konkludentního vyměření daně - uvedl, že správce daně může poté, co obdrží daňové přiznání či hlášení nebo dodatečné daňové přiznání, zahájit vytýkací řízení, a to do té doby, dokud neprovede posouzení vyústivší v konkludentní vyměření (v opačném případě zahájit vytýkací řízení již nemůže, neboť již byl učiněn akt vyměření). NSS opětovně zdůraznil, že uvedený akt se činí v den, kdy došlo k posouzení, tj. zpětně ke dni stanovenému v §46 odst. 5 ZSDP; právě proto, že jde o akt se zpětným účinkem, vzniká zde pro správce daně prostor pro zahájení vytýkacího řízení. Ke konkludentnímu vyměření dochází sice zpětně ke dni podání daňového přiznání či hlášení nebo dodatečného daňového přiznání, avšak stane se tak až v den posouzení. Interval mezi dnem, ke kterému došlo k vyměření fiktivním vydáním a fiktivním doručením platebního výměru, a dnem, kdy se tak se zpětným účinkem stalo, vytváří prostor pro zahájení vytýkacího řízení. Pohybuje-li se správce daně v tomto intervalu a jsou-li splněny i další zákonné podmínky (zejména není-li právo vyměřit či doměřit daň prekludováno) lze zahájit vytýkací řízení. Správce daně je však v možnosti zahájit vytýkací řízení v některých případech omezen výslovnou zákonnou úpravou (viz třicetidenní lhůta k zahájení vytýkacího řízení podle §43 odst. 2 ZSDP ve znění zákona č. 270/2007 Sb.). NSS také připomněl, že odvolat se lze i proti vyměření konkludentnímu (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 1. 2006, č. j. 7 Afs 49/2004-59).
A.2 Ústavní soud dále (ve vztahu k té části souzené věci, která se týká citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008-175) konstatuje, že tímto rozsudkem bylo rozhodnuto, že se v řízení pokračuje s právním nástupcem původního žalobce G&C Pacific, a. s. (pozn.: to je se stěžovatelem) (výroková část I.), dále, že se v řízení o kasační stížnosti podané žalovaným FŘ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2008, č.j. 30 Ca 72/2007-98, pokračuje (výroková část II.) a konečně, že se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2008, č. j. 30 Ca 72/2007-98, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení (výroková část III.). Rozhodující senát NSS v odůvodnění zrušovacího rozsudku poukázal především na již citované rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008-147, ve kterém NSS dospěl k závěru o vztahu vytýkacího řízení a vyměřovacího řízení a (časového) provedení vytýkacího řízení; konstatoval, že nelze proto souhlasit se závěrem krajského soudu v tom, že vytýkací řízení bylo vedeno neoprávněně. Senátu NSS, který je vázán názorem rozšířeného senátu, nezbylo než rozsudek krajského soudu zrušit a vrátit k dalšímu řízení, v němž se krajský soud vypořádá s tvrzením stěžovatele o správnosti a úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, tzn. posoudí věc in meritum v rámci uplatněných žalobních bodů.
Ústavní soud následně z obsahu soudního spisu (původně sp. zn. 30 Ca 72/2007, nyní sp. zn. 30 Af 87/2010) zjistil, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 10. 2010, č. j. 30 Af 87/2010-200, řízení o předmětné žalobě stěžovatele proti rozhodnutí FŘ zastavil (č.l. 200), neboť stěžovatel podáním ze dne 30. 9. 2010 vzal uvedenou žalobu zpět (č.l. 197), protože v mezidobí žalované FŘ rozhodnutím ze dne 28. 7. 2008, č. j. 13351/08-1300-701473, změnilo prvostupňové rozhodnutí ve věci tak, že odvolání stěžovatelky plně vyhovělo (č.l. 192). FŘ však proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2010, č. j. 30 Af 87/2010-200, podalo dne 4. 11. 2010 (č.l. 203a násl.) kasační stížnost, o níž dosud nebylo rozhodnuto.
A.3 Za tohoto procesního stavu musel Ústavní soud v prvé řadě posoudit, zda návrh (ústavní stížnost) splňuje formální předpoklady projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že k základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu pod sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 2001, str. 79). I v souladu s uvedeným nálezem je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež slouží k ochraně práv stěžovatele, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.
Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy i Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému orgánu možnost k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost - jak již bylo uvedeno - nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Za tohoto stavu - vzhledem k výše uvedenému - Ústavnímu soudu ve vztahu ke stěžovatelovu návrhu týkajícím se rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008-175 (sub A.1 výše), nezbylo než, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
B.1 Ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010, č. j. 5 Afs 110/2008-129 (se zřetelem k usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008-147), kterým rozhodl o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně rozsudkem ze dne 14. 8. 2008, č.j. 30 Ca 129/2007-103, Ústavní soud připomíná, že krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Brně ze dne 4. 5. 2007, č. j. 12/07-1300-708158, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ivančicích ze dne 9. 5. 2006, č. j. 21718/06/294971/8277, ve věci vyměření DPH za zdaňovací období duben 2004 ve výši nadměrného odpočtu 706 509 Kč. Podle krajského soudu (obdobně jako ve věci popsané výše pod písm. A.1) bylo u stěžovatele vytýkací řízení zahájeno neoprávněně.
Proti rozsudku krajského soudu podalo žalované FŘ kasační stížnost.
Předsedkyně pátého senátu Nejvyššího správního soudu (jemuž byla kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2008, č. j. 30 Ca 129/2007-103, přidělena) usnesením ze dne 20. 5. 2009, č. j. 5 Afs 110/2008-124, řízení o této kasační stížnosti přerušila, neboť ve skutkově i právně shodné věci (tj. věci uvedené pod písm. A) byla otázka sporného právního posouzení interpretace a aplikace §46 odst. 5 ZSDP v souvislosti s uplatněním postupu dle §43 ZSDP (jako otázka sine qua non) předložena již jiným usnesením ze dne 5. 2. 2009, č.j. 5 Afs 92/2008-126, rozšířenému senátu NSS (podrobněji viz A.1).
B.2 Ústavní soud (ve vztahu k této části souzené věci, která se týká citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010, č.j. 5 Afs 110/2008-129) konstatuje, že uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto, že se v řízení o kasační stížnosti podané žalovaným FŘ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2008, č. j. 30 Ca 129/2007-103, pokračuje (výroková část I.) a dále, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2008, č. j. 30 Ca 129/2007-103, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení (výroková část II.). Rozhodující senát NSS v odůvodnění zrušovacího rozsudku (stejně jako ve věci popsané výše pod písmenem A.) především poukázal na rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008-147, ve kterém NSS dospěl k výše již podrobně uvedenému závěru o vztahu vytýkacího řízení a vyměřovacího řízení a (časového) provedení vytýkacího řízení. Senátu NSS, který je vázán názorem rozšířeného senátu, tedy nezbylo (stejně jako ve věci popsané pod písmenem A.) než rozsudek krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení, v němž se krajský soud vypořádá s tvrzením stěžovatele o správnosti a úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, tzn. posoudí věc in meritum v rámci uplatněných žalobních bodů.
Ústavní soud následně z obsahu soudního spisu (původně sp. zn. 30 Ca 129/2007, nyní sp. zn. 30 Af 85/2010) zjistil, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 3. 2012, č. j. 30 Af 85/2010-144, řízení o předmětné žalobě stěžovatele proti rozhodnutí FŘ přerušil do doby skončení řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl ÚS 44/10 (č.l. 144).
B.3 Ústavní soud musí i v této souzené věci (tj. týkající se rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010, č.j. 5 Afs 110/2008-129) v prvé řadě posoudit, zda návrh (ústavní stížnost) splňuje formální předpoklady projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu, zejména zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti. Obdobně jako v předcházejícím případě.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost - jak již bylo uvedeno - nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Za tohoto stavu - vzhledem k výše uvedenému - Ústavnímu soudu ve vztahu ke stěžovatelovu návrhu týkajícího se rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010, č. j. 5 Afs 110/2008-129, nezbylo než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
C. Ve vztahu k napadenému usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008-147, srov. výše), nezbývá než připomenout rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. Pl. ÚS 38/10), která vychází z toho, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, a to nikoli pouze ve smyslu formálním. Projednatelnými návrhy jsou - v této souvislosti - toliko ústavní stížnosti napadající rozhodnutí, jimiž se soudní řízení definitivně uzavírá. Tak tomu v případě předmětného usnesení rozšířeného senátu NSS není, neboť toto rozhodnutí je sice formálně pravomocné, avšak řízení ve stěžovatelově věci jím nebylo ukončeno, a proto je ústavní stížnost i v této části nepřípustná. Ostatně, i zde platí argumentace opírající se o ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která je zahrnuta do předchozího textu tohoto usnesení. Proto Ústavní soud i v tomto rozsahu ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítl.
III.
Ke stěžovatelovu návrhu, aby Ústavní soud rozhodl o náhradě nákladů právního zastoupení, Ústavní soud konstatuje, že v důsledku odmítnutí ústavní stížnosti, nelze podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tomuto návrhu vyhovět. Současně (a navíc) Ústavní soud připomíná, že stěžovatel ani nedoložil důvody, které by k takovému rozhodnutí (v případě neodmítnutí ústavní stížnosti) měly vést.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj