ECLI:CZ:US:2013:1.US.1021.13.1
sp. zn. I. ÚS 1021/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky L - Contact Šak 1 st., s.r.o. se sídlem Brno, Trnitá, Čechyňská 361/16, zastoupené Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem se sídlem Brno, Čechyňská 16, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9.1.2013, č. j. 1 Afs 94/2012-28, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.10.2012, č. j. 10 Af 15/2012, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.10.2012, č. j. 10 Af 89/2011, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 4.8.2011, č. j. 3208/11-1200, rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 25.5.2011, č. j. 294825/11/077910302673, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 19.12.2011, č. j. 6540/11-1200, a rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 4.11.2011, č. j. 424682/11/077910302673, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a Finančního úřadu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek zaručené článkem 11 Listiny základních práv a svobod, článkem 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, resp. právo na ochranu proti zásahu do pokojného užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na svobodu podnikání zakotvené v článku 26 Listiny základních práv a svobod, a článku 16 Listiny základních práv Evropské unie. Dle stěžovatelky taktéž došlo k porušení zákazu zpětné účinnosti právních norem, coby základní náležitosti demokratického a právního systému.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí omezil pouze na subsumování její věci pod nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, ve kterém se však Ústavní soud nezabýval rozporem ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb.") s ustanovením čl. 20 (garantujícím rovnost osob před zákonem) a čl. 21 (zakazujícím diskriminaci) Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatelka se domnívá, že porušení čl. 20 a 21 Listiny základních práv Evropské unie přijetím a následnou aplikací §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. je více než zřejmé, proto měl Nejvyšší správní soud předložit věc Ústavnímu soudu na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy. Stěžovatelka tvrdí, že aplikace předmětného odvodu prakticky představuje vyvlastnění části jejího majetku, který jednak reálně vlastnila, a dále který by v případě neaplikování předmětného odvodu v budoucnu jistě nabyla. Stěžovatelka upozorňuje, že realizovala výstavbu a zprovoznila fotovoltaickou elektrárnu v návaznosti na tehdy platnou právní úpravu, která do budoucna garantovala určitou výši výkupních cen i určitou návratnost investice, tyto zákonné garance však byly uvalením odvodu porušeny. Stěžovatelka proto namítá zásah do jejího základního práva na svobodu podnikání a porušení zpětné účinnosti předmětných právních norem.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ani Finančního úřadu v Českých Budějovicích nedošlo.
Ústavní soud předesílá, že se ústavními stížnostmi se shodnou argumentací zabýval již ve svých usneseních ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1935/13, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2066/13, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2068/13, ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2689/13, a ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 1934/13, kterými odmítl ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. V citovaných usneseních Ústavní soud v souvislosti s námitkou stěžovatelů ohledně zásahu do jejich práva vlastnit majetek a práva na svobodu podnikání odkázal na svůj nález ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, ve kterém v rovině abstraktního přezkumu dospěl k závěru, že jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE, nejednalo se o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu. Na citovaný nález odkázal Ústavní soud také ohledně námitky, že pokles vstupních podmínek investičních nákladů v roce 2009 a 2010 neodůvodňuje přijetí ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb., kterým došlo k diskriminaci a porušení ústavní zásady rovnosti před zákonem. Také k námitce týkající se porušení zákazu zpětné účinnosti právních norem Ústavní soud poukázal na své závěry učiněné v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, ve kterém konstatoval, že "ačkoliv je totiž nepravá retroaktivita zásadně přípustná, nelze apriorně vyloučit, že s ohledem na princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo převáží zájem jednotlivce na dalším trvání existující právní úpravy nad zákonodárcem vyjádřeným veřejným zájmem na její změně. Ústavní soud musel tedy posoudit, zda na straně dotčených provozovatelů FVE není dán takový ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní zákonem stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad veřejným zájmem na jejím snížení. Takovýto zájem provozovatelů FVE v dané věci Ústavní soud ...neshledal."
Je tedy namístě shrnout, že námitky stěžovatelky byly ve své podstatě vypořádány rozsáhle v odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. 17/11. Ústavní soud v tomto svém nálezu výslovně uznal, že došlo přijetím ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE, s ohledem na orientační výpočty předložené v řízení před Ústavním soudem však dovodil, že předpokládaná patnáctiletá doba návratnosti investice nebyla přijetím předmětných ustanovení zásadním způsobem přesvědčivě zpochybněna. Právě z důvodu, že se jednalo o předpokládanou skutečnost, která však nebyla a nemohla být postavena najisto, Ústavní soud v bodu 88 nálezu sp. zn. Pl. 17/11 zdůraznil, že "při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadená ustanovení v individuálním případě mohou vyvolat. Předmětem posouzení tedy nyní nemohou být ani specifické případy jednotlivých výrobců, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, s přihlédnutím k míře podnikatelského a ekonomického rizika, může Ústavní soud své posouzení upřesnit v budoucnu. ... Zjevně nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn".
Ústavní soud jinými slovy konstatoval, že pokud má provozovatel fotovoltaické elektrárny zato, že v důsledku aplikace §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. došlo v jeho případě k prolomení zákonem předpokládaných garancí shora uvedeným způsobem (tedy nikoli jen ke snížení výnosů, které bylo Ústavním soudem již shledáno ústavně souladným), nic mu nebrání domáhat se ochrany svých práv v soudním řízení na základě přesvědčivých důkazů takové jeho tvrzení potvrzující. V nyní projednávané věci však stěžovatelka ani v řízení před obecnými soudy ani před Ústavním soudem žádné skutečnosti vyplývající z její individuální situace neuvedla, a pouze opětovně předkládá námitky, kterými se již Ústavní soud ve svých rozhodnutích vícekrát zabýval a odmítl je jako nedůvodné.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu