ECLI:CZ:US:2013:1.US.1035.12.1
sp. zn. I. ÚS 1035/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ruby Apartments, s.r.o., se sídlem v Praze 9 - Vysočany, Paříkova 910/11a, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2012 č. j. 36 ICm 1174/2011, 103 VSHP 252/2011-50, (KSPH 36 INS 9175/2009), spojené s návrhem na zrušení ustanovení §160 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení §160 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 19. 3. 2012 a doplněnou dne 19. 4. 2012 se Ruby Apartments, s.r.o. (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o nevyloučení soudkyně Krajského soudu v Praze z projednávání a rozhodování ve věci určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka v insolvenčním řízení.
Stěžovatelka dále navrhla - pro případ, že Ústavní soud dospěje k názoru, že ustanovení §160 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dle něhož "[i]ncidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby.", "nelze vykládat jinak, než jak učinil obecný soud v napadeném rozhodnutí a že tedy existence tohoto ustanovení brání tomu, aby incidenční spor rozhodoval jiný než insolvenční soudce", - aby Ústavní soud citované ustanovení nálezem zrušil.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 36 ICm 1174/2011 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně JUDr. Ing. Helena Horová, LL.M. se jako insolvenční správkyně společnosti CON INVEST, a. s. (dlužník) proti žalované domáhá odpůrčí žalobou podle §235 insolvenčního zákona určení neúčinnosti v žalobě uvedených právních úkonů dlužníka při uzavírání kupních smluv se žalovanou.
V souvislosti s nařízením jednání ve věci samé žalovaná namítla podjatost soudkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Jitky Drobné s odůvodněním, že existují důvodné pochybnosti o její nepodjatosti za situace, kdy zároveň projednává a rozhoduje v samotném insolvenčním řízení týkajícím se dlužníka vedeném pod sp. zn. KSPH 36 INS 9175/2009.
Dne 6. 1. 2012 Vrchní soud v Praze rozhodl, že soudkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Jitka Drobná není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci téhož soudu vedené pod sp. zn. 36 ICM 1174/2011. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že právní úpravou obsaženou v ustanoveních §159 a §160 insolvenčního zákona je vyjádřena idea jednotného insolvenčního řízení u insolvenčního soudu, jehož integrální součástí jsou i incidenční spory. Není pochyb o tom, že právní úprava ukládá, aby incidenční spor byl řešen v rámci insolvenčního řízení samotného, neboť jinak by zákon neuváděl, že se incidenční spor projedná a rozhodne na návrh na návrh oprávněné osoby (tj. nikoliv samostatnou žalobou), že toto podání má povahu žaloby, a neupravoval jako výjimku z tohoto pravidla podmínky, za nichž může předseda soudu přikázat projednání a rozhodnutí věci jinému soudci insolvenčního soudu. Toto rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti.
Dne 17. 10. 2012 Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 87/12 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatelky (spojenou s návrhem na zrušení ustanovení §160 odst. 1 insolvenčního zákona) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011 č. j. 101 VSPH 163/2011-52 (36 ICm 1165/2011, KSPH 36 INS 9175/2009) o nevyloučení soudkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Jitky Drobné z projednání a rozhodování incidenčního sporu mezi JUDr. Ing. Helenou Horovou, LL.M., insolvenční správkyní dlužníka CON INVEST, a.s., a žalovanou (stěžovatelkou), o vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka. Ústavní soud odklon od své dosavadní judikatury představované především nálezem ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 448/04 (N 51/36 SbNU 543) odůvodnil argumentací, že nová právní úprava představovaná výše citovaným zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), účinná od 1. 1. 2008, přinesla nový způsob jmenování insolvenčního správce předsedou insolvenčního soudu (§25 odst. 2 insolvenčního zákona), přičemž jistou pravomoc rozhodovat o osobě správce mají i věřitelé (§29 odst. 1 insolvenčního zákona). Posuzovaný vztah je tak postaven na jiném základě, minimalizujícím možnost vzniku pochybnosti o nepodjatosti soudce.
Dne 17. 9. 2013 Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 86/12 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatelky (spojenou s návrhem na zrušení ustanovení §160 odst. 1 insolvenčního zákona) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011 č. j. 101 VSPH 162/2011-36 (36 ICm 1163/2011, KSPH 36 INS 9175/2009) o nevyloučení soudkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Jitky Drobné z projednání a rozhodování incidenčního sporu mezi JUDr. Ing. Helenou Horovou, LL.M., insolvenční správkyní dlužníka CON INVEST, a.s., a žalovanou (stěžovatelkou). Ústavní soud odklon od své dosavadní judikatury představované především nálezem ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 448/04 (N 51/36 SbNU 543) odůvodnil poukazem na své výše citované usnesení sp. zn. I. ÚS 87/12 vydané v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na nálezy ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 448/04 (N 51/36 SbNU 543), ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 449/04 (N 193/35 SbNU 541) a ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 523/04 (N 43/36 SbNU 457), a vyjádřila přesvědčení, "že i podle nové právní úpravy zůstává insolvenční správce ve vztahu k insolvenčnímu soudci ve vztahu podřízenosti a spolupráce, stejně jako za předchozí právní úpravy." Nová právní úprava podle stěžovatelky zachovává vztah funkční podřízenosti insolvenčního správce vůči insolvenčnímu soudu a z objektivního hlediska lze mít proto za to, že insolvenční soudkyně je v incidenčním řízení podjatá, resp. lze pochybovat o její nepodjatosti a nestrannosti. Z těchto důvodů stěžovatelka tvrdila, že bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") z hlediska práva na zákonného a nestranného soudce, a vyjádřila pochybnosti o ústavnosti §160 odst. 1 insolvenčního zákona.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že na závěrech vyjádřených v napadeném usnesení trvá a ústavní stížnost neshledává důvodnou.
II.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, nález ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, a další). Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně jimi může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2012 nelze označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele; Ústavní soud však připouští, že jím k tvrzenému zásahu do základního práva stěžovatele mohlo dojít, a z toho důvodu ústavní stížnost stěžovatelky projednal i za situace, kdy věc dosud nebyla pravomocně skončena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost obsahuje obdobnou argumentaci jako výše citované ústavní stížnosti stěžovatelky sp. zn. I. ÚS 87/12 a sp. zn. I. ÚS 86/12. Jelikož ani v projednávaném případě Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod se od právního názoru vysloveného v citovaných usneseních odchýlit, okazuje pro stručnost v plném rozsahu na jejich odůvodnění. Ze stejných důvodů dospěl Ústavní soud k závěru o neopodstatněnosti s ústavní stížností spojeného návrhu na zrušení §160 odst. 1 insolvenčního zákona.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ust. §43 odst. 2 písm. b) z důvodu ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. října 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu