ECLI:CZ:US:2013:1.US.1068.12.1
sp. zn. I. ÚS 1068/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti KUBDAT Software, s. r. o. "v likvidaci", zastoupené Liborem Kubalou, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem Advokátní kanceláře v Ostravě, Čs. Legií 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006-33 ze dne 14. 12. 2006, řízením vedeným u téhož soudu pod sp. zn. 42 Cm 53/2007, sp. zn. 42 Cm 57/2007, sp. zn. 42 Cm 58/2007, sp. zn. 42 Cm 59/2007, sp. zn. 42 Cm 60/2007, sp. zn. 42 Cm 61/2007, sp. zn. 42 Cm 62/2007, sp. zn. 42 Cm 63/2007, sp. zn. 42 Cm 64/2007, sp. zn. 42 Cm 115/2007, sp. zn. 28 Cm 53/2007, o návrhu, aby Ústavní soud zakázal Vrchnímu soudu v Olomouci pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal mu obnovit stav řízení před usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 ze dne 14. 12. 2006 a projednat žalobu stěžovatele ze dne 5. 8. 2006 jiným senátem a v jediném řízení, o návrhu, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Ostravě pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal mu obnovit stav řízení před usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006-33 ze dne 14. 12. 2006 a projednat žalobu stěžovatele ze dne 5. 8. 2006 jiným samosoudcem a v jediném řízení, a dále proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 310/2011-243 ze dne 1. 12. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 60/2007-179 ze dne 13. 4. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení základních práv chráněných Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina,), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, učinění v záhlaví uvedených úkonů ve vztahu ke Krajskému soudu v Ostravě a Vrchnímu soudu v Olomouci a rovněž požaduje, aby mu Ústavní soud dle 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přiznal vůči vedlejšímu účastníkovi nárok na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel uvádí, že dne 5. 8. 2006 podal žalobu o náhradu škody proti jednateli společnosti, který jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře, včetně povinnosti loajality, i v rozporu se zájmy stěžovatele a dalšími povinnostmi (porušení povinnosti řídit se pokyny a zásadami schválenými valnou hromadou, vyzrazení obchodního tajemství, vyzrazení důvěrných informací a skutečností, falšování účetnictví, prostřednictvím nezákonných, nemožných a absolutně neplatných právních úkonů), čímž stěžovateli v příčinné souvislosti způsobil škodu v tehdy vyčíslené výši 16 231 972 Kč tím, že vytuneloval - protiprávně vyvedl - činnosti stěžovatele zajišťované pro třetí osobu mimo sídlo stěžovatele, a to v rozporu se zájmy stěžovatele, ale ve prospěch žalovaného, jeho manželky, švagra a dalších osob s žalovaným spolčených a s jejich pomocí.
Krajský soud v Ostravě rozhodl dne 14. 12. 2006 usnesením č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 s poukazem na zásadu hospodárnosti o vyloučení jednotlivých skutkově souvisejících škod do celkem 14 samostatných řízení.
Stěžovatel má za to, že toto usnesení je nezákonné a v důsledku svévole nalézacího soudu neplatné, a to od počátku (ex tunc). Obecné soudy protiprávním vyloučením jednotlivých, avšak objektivně kumulovaných, škod se společným skutkovým základem (způsobených v příčinné souvislosti s "vytunelováním") nepřípustně změnily žalobu stěžovatele ze dne 5. 8. 2006 tak, že v podstatě nerozhodovaly o věci, jak ji u soudu uplatnil, čímž zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces. Uvedenou vadu neodstranil, a to i přes námitky stěžovatele v nalézacím i odvolacím řízení ve věci samé i ostatních řízeních vyloučených k samostatnému projednávání, ani odvolací soud.
Stěžovatel Ústavnímu soudu navrhuje, aby z důvodu ústavní nekonformity usnesení č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 ze dne 14. 12. 2006 byla ex tunc jako nezákonná a nulitní rovněž zrušena v záhlaví uvedená řízení (vyloučená k samostatnému projednání). Dále navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Vrchnímu soudu v Olomouci pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal mu obnovit stav řízení před usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 ze dne 14. 12. 2006 a projednat žalobu stěžovatele jiným senátem a v jediném řízení, dále navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Ostravě pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal mu obnovit stav řízení před usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2006 a projednat žalobu stěžovatele jiným samosoudcem a v jediném řízení.
V obsáhle koncipované ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím ve věci samé pak stěžovatel vytýká především odepření přístupu k soudu, zásah do práva na spravedlivý proces, zásah do práva veřejnosti řízení, do práva projednání bez zbytečných průtahů, do práva přítomnosti účastníka v řízení a možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, ztrátu důvěry o odborné, nestranné a spravedlivé rozhodování, pozitivistický formalismus a výklad právních norem, jenž má oprávnit odstranění a ohrožení základů demokratického státu a budit zdání legálnosti a zákonnosti protiprávního jednání žalovaného a osob s ním spolčených a legalizovat v jejich prospěch a na úkor žalobce neoprávněný majetkový prospěch.
V ústavní stížnosti podrobně rozvádí údajná pochybení obecných soudů, zejména poukazuje na to, že soudy nerozhodly o všech právně a skutkově významných skutečnostech tvrzených stěžovatelem a všech zásadně významných důkazech navržených stěžovatelem, ani o skutečně žalované škodě ve výši 16 231 972 Kč ve věci sp. zn. 42 Cm 140/2006, nýbrž jen o méně podstatné částce výši 749 320 Kč.
Stěžovatel je přesvědčen, že soudy podaný výklad rozhodných právních norem je nepředvídatelný a nerozumný, je výrazem interpretační svévole (libovůle), napadeným rozhodnutím chybí ústavně konformní odůvodnění, takže jsou překvapivá, nepřesvědčivá, nepřezkoumatelná a vybočují z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů zejména z hlediska "demokratického právního státu", přičemž jde ze strany obecných soudů s ohledem na všechny právně významné a konkrétní okolnosti věci (skutková tvrzení) o sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí o vyloučení věcí k samostatnému projednání a řízení o nich vedeným se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu a ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost s obdobným obsahem podal stěžovatel již dne 29. 6. 2011 (další pak dne 3. 4. 2012 a 12. 7. 2012). Uvedená ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 8. 1011 sp. zn. II. ÚS 1904/11 odmítnuta. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítá rovněž neústavnost usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byly k samostatnému projednání vyloučeny jednotlivé žaloby stěžovatele. Ústavní soud v citovaném rozhodnutí odkázal na ustanovení §72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění dalších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního řízení.
Z uvedené citace pak "jednoznačně vyplývá, že ústavní stížnost směřující do usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 ze dne 14. 12. 2006 je podána po lhůtě stanovené zákonem. Stejně tak se jedná o opožděnou ústavní stížnost ve vztahu k dalším "vyloučeným" v záhlaví uvedeným věcem, kde se stěžovatel domáhá přímo zrušení těchto řízení ex tunc, a ve vztahu k návrhům, aby Ústavní soud krajskému a vrchnímu soudu zakázal pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal jim obnovit stav řízení před vyloučením žalob k samostatnému řízení, přičemž v tomto směru by bylo třeba posoudit ústavní stížnost i jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť ze strany Ústavního soudu je požadován zákrok, k němuž není, jak vyplývá z Ústavy a zákona o Ústavním soudu, oprávněn".
V další části ústavní stížnosti stěžovatel napadá již pravomocná rozhodnutí ve věci žaloby na náhradu škody. Zde Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jak dlouhodobě judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani kdy by se s ním neztotožňoval.
Uvedené platí i pro projednávanou věc, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s dílčími závěry obecných soudů a se způsobem hodnocení provedeného dokazování. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, dle nějž by napadená rozhodnutí byla nepřezkoumatelná, nesrozumitelná či nedostatečně odůvodněná. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobou, která byla po vyloučení k samostatnému projednání předmětem řízení, jež vyústilo v rozhodnutí napadená ústavní stížností, se stěžovatel domáhal po žalovaném jednateli společnosti (Ing Milánu Mikušovi) zaplacení náhrady škody, kterou měl způsobit tím, že sám sobě jako zaměstnanci stěžovatele vyplácel manažerskou odměnu a pojištění manažera dle manažerské smlouvy ze dne 13. 3. 2002.
Z napadených rozhodnutí dostatečně srozumitelně vyplývá, že na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že mezi stěžovatelem a žalovaným vznikl platně pracovně právní vztah pracovní smlouvou ze dne 10. 12. 1996 a ten byl modifikován manažerskou smlouvou ze dne 13. 3. 2002, která platně stanovila pracovní povinnosti vedoucího zaměstnance, které nespadají do funkce jednatele, a nejsou tak součástí obchodního vedení. Oba obecné soudy dospěly k závěru, že částka 520 274 Kč byla žalovanému vyplacena jako zaměstnanci stěžovatele po právu, a proto žalobu v této části zamítly. Žalobě bylo vyhověno pouze co do částky 171 643 Kč, a to z toho důvodu, že žalovaný nerespektoval rozhodnutí valné hromady o snížení odměny na částku 10 000 Kč, čímž způsobil stěžovateli škodu za měsíce listopad 2002 až březen 2003.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy se v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Důkazy byly hodnoceny z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor. Obecné soudy se vypořádaly s námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně, srozumitelně a logicky odůvodnily, tzn. že uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Učiněné právní závěry jsou tedy výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci samé duplicitně vyjadřovat a na závěry obecných soudů odkazuje.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b), d) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný, návrh podaný po lhůtě a návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyly ani dány důvody pro aplikaci ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu o náhradě nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu