ECLI:CZ:US:2013:1.US.1077.10.1
sp. zn. I. ÚS 1077/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Burdové, zastoupené JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Husitská 63, adresa pro doručování: Husitská 63, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 1680/2008, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. prosince 2007, sp. zn. 10 Co 332/2007, a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 13 C 11/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 13 C 11/2004, zamítl žalobu stěžovatelky, aby žalovanému v daném právním sporu, městu Teplice, byla uložena povinnost uzavřít s ní kupní smlouvu na v rozhodnutí specifikovanou nemovitost za určitou kupní cenu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. prosince 2007, sp. zn. 10 Co 332/2007, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 1680/2008, dovolání stěžovatelky odmítl.
Stěžovatelka je toho názoru, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Obsáhle argumentuje ve prospěch svého názoru, že město Teplice nedodrželo svá Pravidla pro prodej obytných domů z majetku tohoto města ze dne 5. 11. 1992, kterým stěžovatelka vyhověla, ale přesto jí nebyl příslušný podíl na předmětné nemovitosti prodán. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, které dospěly k závěru, že nárok na uzavření uvedené smlouvy není dán.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Proto není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí pečlivě zabývaly a základní práva stěžovatelky neporušily; její ústavní stížnost je založena na několika odlišných právních názorech od názoru soudů obecných. Jejich závěry ve věci však rozhodně nelze považovat za nepředvídatelné a ani nic nenasvědčuje tomu, že by soudy ve věci postupovaly svévolně či záměrně v neprospěch stěžovatelky. Ústavnímu soudu se nejeví smysluplné podrobně, znovu, jen poněkud jinými slovy, popisovat závěry, ke kterým obecné soudy ve věci dospěly. Postačí jen připomenout, co k dané věci stručně a výstižně uvedl Nejvyšší soud, který vyslovil, že povahou privatizačních směrnic týkajících se hospodaření s majetkem obce se zabýval ve své judikatuře, na kterou odkázal a zopakoval, že tyto směrnice nemají povahu obecně závazných vyhlášek ani charakter veřejné soutěže či veřejného příslibu. V rámci zásad soukromé autonomie vůle tak obci jako každému vlastníkovi zůstává zachováno právo zvážit, zda vůbec, a pokud ano, pak s kterým kontrahentem a za jakých podmínek přistoupí k uzavření příslušné smlouvy. Otázku, zda lze na daný případ aplikovat zákon č. 72/1994 Sb. (zákon o vlastnictví bytů) posoudily soudy negativně; Nejvyšší soud konstatoval, že pro závěr o nemožnosti užití tohoto zákona je postačující již to, že město v této věci převádělo nikoliv vymezené bytové jednotky, ale spoluvlastnické podíly obytných domů. Ve věci by navíc hrála roli i otázka promlčení nároku stěžovatelky, pokud by tento vůbec existoval.
S uvedenými závěry napadených rozhodnutí, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatelky, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry obecných soudů. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, však sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva či svobody; nejde tedy o perfekcionistické přezkoumání věci samé z pozice práva jednoduchého.
Pro úplnost - pokud stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod - lze uvést, že citovaná ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované, nikoliv pouze tvrzený nárok na ně.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu