ECLI:CZ:US:2013:1.US.1082.12.1
sp. zn. I. ÚS 1082/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti společnosti CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 – Vinohrady, IČ: 24657344, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 9 A 89/2011–34 ze dne 20. 12. 2011, výroku II usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 A 86/2011–35 ze dne 20. 12. 2011, výroku II usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 A 88/2011–34 ze dne 20. 12. 2011, výroku II usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 A 200/2011–23 ze dne 17. 10. 2011, výroku II usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 A 98/2011–39 ze dne 6. 2. 2012, výroku II usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 A 91/2011–31 ze dne 1. 3. 2012, výroku II usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 A 88/2011–37 ze dne 1. 3. 2012, výroku III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A 90/2011–44 ze dne 27. 2. 2012 a výroku III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A 89/2011–39 ze dne 27. 2. 2012, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Městského soudu v Praze, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech v návaznosti na zastavení řízení o žalobách stěžovatelky proti nečinnosti správního orgánu. Tvrdila, že napadenými rozhodnutími byly zásadním způsobem dotčeny principy svobodného a demokratického státu dle čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), a to předvídatelnost práva a právní jistota, dále byla porušena stěžovatelčina základní práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 a následující Listiny, zejména „právo na projednání věci stanoveným postupem“ dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na zákonnost postupu orgánů uplatňujících státní moc ve vazbě na povinnost soudů rozhodovat spory a jiné právní věci v souladu se zákonem (čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). Vedle zrušení napadených usnesení ve specifikovaných výrocích stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem, které byla nucena, i s ohledem na advokátní přímus v tomto řízení, vynaložit na obranu svých ústavně zaručených práv.
Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších listin připojených stěžovatelkou zjistil Ústavní soud následující, pro rozhodnutí relevantní skutečnosti. Stěžovatelka v červenci roku 2010 koupila od mobilního operátora portfolio tisíce pohledávek za různými dlužníky. V průběhu měsíce srpna a září 2010 podala u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“ nebo „úřad“) více než osm set návrhů na zahájení správního řízení proti těmto dlužníkům o zaplacení dlužných částek, a jelikož ČTÚ překročil lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí, stěžovatelka se v oněch případech obrátila na Městský soud v Praze se žalobami na ochranu proti nečinnosti. Po podání žalob však ČTÚ v předmětných správních řízeních rozhodl. Stěžovatelka proto vzala žaloby zpět, přičemž žádala přiznání náhrady nákladů, v projednávaných případech konkrétně částku 9 640 Kč (z toho 1 000 Kč činil zaplacený soudní poplatek) za každé řízení. Městský soud v Praze řízení sice zastavil, ale požadavku na přisouzení vyčíslených nákladů v plné výši nevyhověl. V napadených usneseních soud konstatoval, že žaloba stěžovatelky byla úspěšná a přísluší jí právo na náhradu nákladů. Při úvaze o konkrétní výši těchto nákladů vycházel soud z §60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož přiznat lze náklady důvodně vynaložené, a z ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s., které umožňuje zohlednit konkrétní okolnosti případu, nevycházet mechanicky z jednotlivých úkonů učiněných účastníkem a při zjištění existence důvodů zvláštního zřetele hodných výjimečně náhradu nákladů částečně nebo i zcela nepřiznat. Podle zjištění soudu stěžovatelka podala v průběhu roku 2011 cca 800 žalob, v nichž namítala nečinnost ČTÚ buď v řízení před orgánem prvního stupně, anebo nečinnost v řízení o rozkladu. Jednotlivé žaloby se přitom lišily jen v rubrice, námitky byly stejné. Obtížnost poskytované právní služby se proto omezila na pozornost přesně označit věc, v níž má docházet k průtahům. Právě v tom spatřoval soud mimořádnou okolnost opravňující jej právo na náhradu nákladů řízení přiznat jen z části, tj. v rozsahu 5 % nákladů řízení ve výši 432 Kč s připočtením soudního poplatku ve výši 1000 Kč. Výjimku tvoří usnesení č. j. 8 A 200/2011-23, jímž nebyl soudní poplatek vrácen, s odkazem na §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.
V podrobně odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nákladové výroky zasáhly především do jejího práva na pokojné užívání majetku, a to retroaktivně. Mělo ze strany soudu dojít k překvapivé změně judikatury, kterou stěžovatelka nemohla předvídat, když v dobré víře žalovala oprávněné nároky.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že mu je z vlastní činnosti známo, že stěžovatelka podala v minulosti několik obdobných ústavních stížností, jimiž brojila proti typově stejným nákladovým výrokům obecného soudu. Východiska posouzení předložené problematiky Ústavním soudem tak byla již opakovaně stěžovatelce sdělena, a to např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 513/12 ze dne 6. 6. 2013; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2768/12 ze dne 9. 4. 2013; usnesení sp. zn. I. ÚS 4516/12 ze dne 12. 2. 2013; usnesení sp. zn. II. ÚS 2929/12 ze dne 10. 1. 2013 a dalších. Ústavní soud neměl důvodu se od dřívějšího posouzení námitek stěžovatelky jakkoliv odchýlit.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice postupu obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Daná otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, obsaženými v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
V podrobnostech postačí odkázat na výše citovaná rozhodnutí ve věcech stěžovatelky, která jsou stěžovatelce známa.
Jelikož tedy dle Ústavního soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo mu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu