ECLI:CZ:US:2013:1.US.1098.13.1
sp. zn. I. ÚS 1098/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti LOGIS, a.s., sídlem U Nového světa 286, Frenštát pod Radhoštěm, zast. Mgr. Tomem Káňou, advokátem, sídlem nám. Míru 6, Frenštát pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.1.2013, č.j. 23 Cdo 320/2011-410, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.9.2010, č.j. 1 Cmo 360/2009-365, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.7.2009, č.j. 43 Cm 80/2004-327, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti N.G. ELEKTRO TRADE, a.s., sídlem Mořičovská 265, Ostrov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), vydaná ve sporu, v němž vystupovala v pozici žalobkyně a domáhala se vůči vedlejší účastnici úhrady peněžité částky za instalaci a udělení práv k počítačovému programu. Plnění se domáhala ve smyslu §548 odst. 2 obch. zákoníku, protože došlo k odstoupení od smlouvy pro prodlení objednatele (sc. vedlejší účastnice). Krajský soud nejprve dospěl k závěru, že žalobní návrh neobsahoval povinnost ke vzájemnému plnění ze smlouvy, od které bylo odstoupeno, proto žalobu zamítl. Na základě stěžovatelčina odvolání vrchní soud zrušil prvostupňový rozsudek. V další fázi řízení krajský soud opět žalobu zamítl, a to opět pro neodstranění vady žaloby co do uložení povinnosti vzájemného plnění, přitom nad rámec toho konstatoval, že i kdyby tato vada byla odstraněna, stejně by žaloba nebyla úspěšná, neboť žalovaná měla nárok na vrácení toho, co zaplatila za užívací práva a tuto částku započetla na svou povinnost doplacení vymáhané částky. S těmito závěry stěžovatelka nesouhlasila, podala odvolání, v němž zdůrazňovala, že nelze vrátit spotřebované plnění. Vrchní soud potvrdil prvostupňový rozsudek, v odůvodnění se ztotožnil se zjištěními krajského soudu, byť připustil možnost různých relevantních jiných náhledů ohledně posouzených sporných otázek, nicméně svoje rozhodnutí postavil na zcela novém odůvodnění. Stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, protože neshledal, že by věc měla zásadní právní význam.
Podle stěžovatelčina názoru bylo postupem soudů porušeno její právo uvedené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") především z důvodu, že soudy v průběhu řízení měnily kompletně důvody svého rozhodování a stěžovatelce nebyla dána možnost zareagovat na měnící se postoje soudů. Následně upozorňuje na konkrétní pasáže rozsudků, jež vyjadřují některé nekonkrétní formulace; finální upření práva pak spatřuje v postupu Nejvyššího soudu. Připomíná, že původní argumentace, tedy zjištění, zda mělo nebo nemělo být plněno dle §548 odst. 2 obch. zákoníku, se z celé věci úplně vytratila.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušného ustanovení Ústavy, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 90:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů, které stěžovatelka napadá, zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Stěžovatelka se žalobou u krajského soudu domáhala, aby vedlejší účastnice byla povinna uhradit jí částku 249 373,10 Kč s příslušenstvím, což byl nedoplatek ceny díla, které v její prospěch provedla. Žalovaná vedlejší účastnice odmítala uplatnění nárok jako neopodstatněný. Poté, kdy krajský soud rozhodoval ve věci na základě kasačního rozhodnutí vrchního soudu, byla žaloba zamítnuta, protože soud I.stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byly uzavřeny vzájemně závislé smlouvy, na jejichž základě si poskytli vzájemná plnění. Po odstoupení nastoupila vzájemná restituční povinnost, s ohledem na synallagmatický vztah mezi účastníky, tudíž stěžovatelčin návrh nerespektující tuto vzájemnost (ani přes poučení soud) byl zamítnut. K tomu krajský soud dodal, že i pokud by byla vada žaloby odstraněna, nebyla by žaloba důvodná, neboť vedlejší účastnice jako procesní obranu proti nároku uplatněnému žalobou namítla v průběhu řízení započtení svého nároku a tuto obranu soud shledal opodstatněnou. Prvostupňový rozsudek napadla stěžovatelka odvoláním, vrchní soud shledal napadený rozsudek věcně správným a potvrdil ho. Odůvodnění sice konstatoval, že krajský soud zjistil skutkový stav úplně a přesně, v zásadě se ztotožnil i s právním posouzením věci (část I. odůvodnění) a akcentoval pro výsledek odvolacího řízení jiné skutečnosti a jejich relevanci (část II. odůvodnění; v této partii zdůraznil, že plnění pro vedlejšího účastníka nemělo žádný hospodářský význam) a uzavřel, že nárok uplatněný nemůže být přiznán z titulu zaplacení smluvní ceny, protože nebyly naplněny účastníky sjednané podmínky, a že ho nelze přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení, protože se vedlejší účastnici žádného neoprávněného prospěchu nedostalo. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, kdy dovodil, že rozhodnutí vrchního soudu nemá zásadní právní význam, a dospěl k závěru, že potvrzení zamítavého rozhodnutí učinil odvolací soud po právu; v další části odůvodnění (str. 6 a 7) podrobně reagoval na stěžovatelčiny námitky formulované v dovolání.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval předně v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení čl. 90 Ústavy. Jeho porušení však Ústavní soud nemohl konstatovat, neboť neobsahuje samostatné individuální základní právo, pouze vymezuje základní funkci soudu, pro kterou jsou ústavně pojaty jako státní orgány zvláštního typu, a současně jde o základní ustanovení o pravomoci soudů. Dovolávat se jej lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvená především v Listině základních práv a svobod, došlo-li k jejich porušení. I přes tento deficit ústavní stížnosti posuzoval Ústavní soud, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů, příp. v řízení jim předcházejících, nedošlo k porušení některého stěžovatelčina subjektivního základního práva. Žádné takové kvalifikované porušení však neshledal. Zejména Ústavní soud dodává, že stěžovatelce nebylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soud, nicméně stěžovatelka musí respektovat, že úspěch její žaloby závisí na existenci adekvátního hmotněprávního nároku; obecné soudy žádný takový stěžovatelčin nárok neshledaly. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v tomto zjištění. Tím však stěžovatelka staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud k tomu dodává, že důvody, pro které obecné soudy nevyhověly stěžovatelčině žalobě, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu