ECLI:CZ:US:2013:1.US.1119.13.1
sp. zn. I. ÚS 1119/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. dubna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatele M. Č., t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomanem, advokátem se sídlem Sokolská třída 11, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2013 č. j. 1 To 852/2012-27 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 0 PP 433/2012-15, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 0 PP 433/2012-15 byla podle §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a contrario zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestů uložených ve výroku přesně označenými rozhodnutími obecných soudů. Stížnost stěžovatele, do tohoto usnesení směřující, potom Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. ledna 2013 č. j. 1 To 852/2012-27 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Citovaná rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl formálně bezvadnou ústavní stížností a tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecným soudům vytkl, že stran vyvození závěru, dle něhož zde není u stěžovatele prognóza budoucího vedení řádného života, přihlížel k okolnostem vztahujícím se k povaze a závažnosti trestného činu a takto minulému jeho chování, což je v rozporu se zásadou dvojího přičítání téhož (ne bis in idem). Oproti tomu v podrobnostech poukázal na své řádné chování ve výkonu trestu odnětí svobody, pročež vyslovil přesvědčení, že svým chováním prokázal polepšení v takové intenzitě, že lze usuzovat na splnění podmínky požadované ustanovením §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z pohledu procesního potom též Krajskému soudu v Ostravě vytkl, že o jeho stížnosti nerozhodoval ve veřejném zasedání a byla mu tak odepřena možnost se k věci veřejně přímo vyjádřit. Pro tyto důvody se posléze stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
V ústavní stížností napadených rozhodnutích obecné soudy vyjádřily stanovisko, dle něhož smysl institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování, případně za dobrou práci ve výkonu trestu byl odsouzený automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu a na to, jaká je prognóza jeho dalšího chování. Zdůraznily rovněž mimořádnost předmětného zákonného institutu, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit při splnění zákonem stanovených podmínek. Přitom, jak zdůraznil stížnostní soud, podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je namístě jen tehdy, jestliže vzhledem ke všem okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a že tu není pro společnost příliš veliké riziko recidivy.
Z pohledu tohoto přístupu potom obecné soudy náležitě a v nezbytném rozsahu odůvodnily, proč dospěly ohledně stěžovatele k závěru o nenaplnění pozitivní prognózy vedení řádného života v budoucnu ve smyslu §88 odst. 1 tr. zákoníku, a to i za použití imperativu uvedeného v §88 odst. 3 větě první tr. zákoníku. Na základě dostatečných skutkových podkladů (blíže co do obsahu přesně rozvedených v odůvodnění napadených rozhodnutích) vysvětlily svá úsudková východiska, dle nichž z hlediska budoucího života stěžovatele pod aspektem posouzení kontextuálního a ve vazbě na charakter opakovaně páchané trestné činnosti, nelze mít za to, že v budoucnu povede řádný život. O porušení zásady ne bis in idem se v jejich argumentační linii, na níž své závěry vybudovaly, rozhodně nejedná.
Takto koncipované odůvodnění napadených rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž bylo by lze důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život (nález sp. zn. III. ÚS 611/2000, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly ve věci stěžovatele soudy k jejich rozhodnutí, neboť přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaného, resp. relativně neurčitého pojmu "prokázal polepšení" uvedeného v §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se z přezkumné činnosti Ústavního soudu - vyjma rozhodovací svévole - zjevně vymyká.
Rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ovšem znaky svévole nevykazuje (srov. i ratio decidendi nálezu sp. zn. II. ÚS 715/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Je v přiměřeném rozsahu řádně, tj. takto vzhledem k učiněným závěrům v mezích argumentačního pole vymezeného okolnostmi trestní věci stěžovatele dostatečně odůvodněno (§134 odst. 2 trestního řádu), a z kautel ústavnosti tudíž nevybočuje. Z toho důvodu lze závěry obecných soudů chápat jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, aniž by současně Ústavní soud jakkoli zpochybňoval stěžovatelem v jeho prospěch uváděná tvrzení či snižoval jejich faktický význam, což konečně - sluší se říci - nečinily při svém rozhodování ani obecné soudy. Pokud potom Krajský soud v Ostravě, jako soud stížnostní, rozhodl v neveřejném zasedání, i potud z mezí ústavnosti nevybočil, neboť se tak stalo při právním hodnocení skutkového stavu, který již byl nastolen před soudem prvního stupně, stížnostním soudem shodně hodnoceným.
Pro uvedené bylo mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu