ECLI:CZ:US:2013:1.US.1129.13.1
sp. zn. I. ÚS 1129/13
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka - ze dne 22. května 2013 sp. zn. I. ÚS 1129/13 ve věci ústavní stížnosti Michala Bindera, zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 939/2la, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 2. 2013 č. j. 55 To 68/2013-35, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení.
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 2. 2013 č. j. 55 To 68/2013-35 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 25. 1. 2013 sp. zn. 0 Nt 3203/2013 - k návrhu státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě - byl stěžovatel podle §72 odst. 1 trestního řádu propuštěn z vazby na svobodu, a to za současného přijetí slibu podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a za stanovení dohledu probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu; podle §73 odst. 4 trestního řádu byl stěžovateli uložen zákaz vycestovat do zahraničí a byla mu uložena povinnost odevzdat cestovní pas.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 2. 2013 č. j. 55 To 68/2013-35 bylo - ke stížnosti státního zástupce - citované usnesení okresního soudu zrušeno a bylo rozhodnuto tak, že soud stěžovatele podle §72 odst. 1 trestního řádu ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu. Krajský soud nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že vazbu lze nahradit přijetím písemného slibu a dohledem probačního úředníka.
Stěžovatel má za to, že rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také "Úmluva"). Dále se cítí dotčen na svých zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a v čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy.
Stěžovatel uvedl, že ho okresní soud, a to po velmi podrobném slyšení, propustil z vazby na svobodu. Napadené rozhodnutí krajského soudu však bylo přijato v neveřejném zasedání, bez slyšení stěžovatele, a stěžovateli dokonce nebyla doručena stížnost státního zástupce proti rozhodnutí okresního soudu, na kterou tedy reagovat vůbec nemohl.
Stěžovatel se domnívá, že pokud nadřízený soud hodlá zcela změnit rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch obviněného ve vazební věci, mělo by být konáno vazební zasedání vždy. I kdyby se však formálně vycházelo pouze z platné právní úpravy, pak podle §73d odst. 3 trestního řádu má obviněný možnost požádat o konání vazebního zasedání. V předmětné věci však k tomu stěžovatel nebyl ani vyzván, ani neměl žádnou informaci, že byla jakákoliv stížnost státního zástupce podána.
Stěžovatel dodal, že podle důvodové zprávy k trestnímu řádu v platném znění, jímž byla do našeho právního řádu "vtělena" úprava vazebního zasedání, byly základním impulsem k tomuto kroku četné nálezy Ústavního soudu týkající se práva obviněného na osobní slyšení při vazebním rozhodování. Předchozí úprava byla prý po celá desetiletí mimořádně kusá a nedostatečná, a to zejména v komparaci s tím, k jak intenzivním zásahům do osobní svobody jednotlivce vazbou dochází. I když důvodová zpráva uvádí, že zakotvení vazebního zasedání má reagovat na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.), je zjevné, že dostatečně nenachází své naplnění v praxi.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s napadeným rozhodnutím i v tom směru, že vazební stíhání důvodné není. Navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí krajského soudu zrušeno.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 0 Nt 3203/2013. Zjistil, že uvedený soud usnesením z 25. 1. 2013 č. j. 0 Nt 3203/2013-25 rozhodl tak, že: "I. Podle §72 odst. 1 tr. řádu se obviněný Michal Binder ... propouští z vazby na svobodu. II. Podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu soud přijímá písemný slib obviněného, že povede řádný život, zejména se nedopustí trestné činnosti, na vyzvání se dostaví k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, vždy předem oznámí vzdálení se z místa pobytu a že splní povinnosti a dodrží omezení, které mu uloží soud, bude se zdržovat na adrese R. a neopustí území ČR. III. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se vazba obviněného vzhledem k jeho osobě a povaze projednávaného případu nahrazuje dohledem probačního úředníka. IV. Podle §73 odst. 4 tr. řádu se obviněnému zakazuje vycestovat do zahraničí a zároveň se obviněnému ukládá, aby ve lhůtě 3 dnů odevzdal Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou svůj cestovní pas."
Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci stížnost v neprospěch stěžovatele. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl dne 26. února 2013 pod č. j. 55 To 68/2013-55 v neveřejném zasedání takto:
"Podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu se napadené usnesení zrušuje a rozhoduje se tak, že se podle §72 odst. 1 tr. řádu obviněný Michal Binder ... ponechává ve vazbě z důvodu §67 písm. a), c) tr. řádu. Podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se písemný slib obviněného nepřijímá. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka nepřijímá."
Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu ani z vyžádaného soudního spisu neplyne, že by byla stížnost krajské státní zástupkyně stěžovateli nebo jeho obhájci jakkoliv komunikována. Nadto, jak již bylo uvedeno, je v napadeném usnesení výslovně uvedeno, že bylo přijato v zasedání neveřejném.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Uvedl mimo jiné, že "[v] případě námitky, že nebylo konáno vazební zasedání, ... bylo [totiž] postupováno podle §73d odst. 3 písm. b) tr. řádu. Poukaz na to, že pokud krajský soud hodlá zcela změnit rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch obviněného ve vazební věci, mělo by být vazební zasedání konáno vždy, [není] důvodný, neboť rozhodnutí není činěno při nařizování jednání ve věci, ale až při zasedání senátu, ve kterém se stížnost projednává."
Ústavní soud nezasílal stěžovateli uvedené vyjádření k eventuální replice, neboť pro řešení věci samé nic podstatného nepřináší; nadto, z materiálního hlediska nelze přehlížet tu skutečnost, že Ústavní soud stížnostnímu žádání stěžovatele vyhověl.
Ústavní soud rozhodl, že není nutno nařizovat jednání ve smyslu §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci.
IV.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud nemůže než přisvědčit námitce stěžovatele, pokud jde o neexistenci ústního slyšení. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval - srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 969/11 ze dne 14. 7. 2011 (N 133/62 SbNU 87) - že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Svůj názor nejdůrazněji precizoval již ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04; to bylo v situaci, kdy šlo o rozhodování soudu o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Tam Ústavní soud shledal, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. V podrobnostech Ústavní soud - pro stručnost - na citovaný nález odkazuje.
Lze dovodit, že považuje-li Ústavní soud za nutné slyšet obviněného v situaci, kdy on sám podal stížnost proti svému ponechání ve vazbě, o to více se judikaturou Ústavního soudu opakovaně artikulovaná východiska musí uplatnit v případě, kdy soud prvního stupně rozhodne o propuštění obviněného z vazby na svobodu a ke stížnosti státního zástupce je takové rozhodnutí zrušeno a obviněný je ve vazbě ponechán. To platí zvláště za situace, kdy mu stížnost státního zástupce není doručena, takže nelze obviněnému stěžovateli ani formálně vytýkat, že nepožádal o konání vazebního zasedání sám. Proto je nutno hodnotit napadené usnesení krajského soudu jako rozhodnutí, které je - ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu - překvapivé (srov. bod II in fine).
Krajský soud ve svém vyjádření odkazuje na §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu, podle něhož není třeba vazební zasedání konat, i když o ně obviněný výslovně požádal, jestliže obviněný byl k vazbě slyšen v posledních šesti týdnech a neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně vazebního rozhodnutí. Tento odkaz nepovažuje Ústavní soud za přiléhavý. V projednávané věci totiž nejde o tvrzení samotného stěžovatele, jež se skutečně mohou opakovat, ale o možnost stěžovatele vyjádřit se ke tvrzením státního zástupce. To je situace zcela jiná.
Krajský soud v této souvislosti dále uvádí, že (samotné) rozhodnutí není činěno při nařizování jednání ve věci, ale až při zasedání senátu, ve kterém se stížnost projednává. Tím - v kontextu svého vyjádření - chtěl krajský soud patrně říci, že před vlastním zasedáním senátu není jasné, jak bude o dané stížnosti rozhodnuto (zda ve prospěch nebo v neprospěch obviněného). Tento argument je však v souzené věci irelevantní. Bylo by ostatně v rozporu s principy demokratického právního státu, jestliže by soud již při nařizování jednání věděl, jak rozhodne, a teprve podle toho nechal obviněného se k věci vyjádřit.
Poněvadž Ústavní soud shledal porušení základních práv stěžovatele spočívající primárně v procesním pochybení obecného soudu, nezabýval se již tím, zda orgány činné v trestním řízení ústavně konformně hodnotily důvody ponechání stěžovatele ve vazbě, tedy vlastním hodnocením skutečností, které k tomuto závěru vedly. Takové ochrany, bude-li jí třeba, se stěžovatel může domáhat až poté, co stížnostní námitky státní zástupkyně budou po slyšení stěžovatele projednány a vyhodnoceny v řádně proběhnuvším soudním řízení. Je v kompetenci Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, aby sám po vyslechnutí stěžovatele uvážil, jsou-li námitky státní zástupkyně důvodné či nikoliv.
Z těchto důvodů shledal Ústavní soud ústavní stížnost důvodnou a napadené rozhodnutí podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.